Aragorn and Legolas

Přes hory

Aragorn vyskočil na velký balvan a zadíval se do dáli.
Ano, tam někam se chystá se svými přáteli aby dohonili bandu skřetů, kteří zajali jejich přátele - Pipina a Smíška.
Věděl, že pokud nebudou dost rychlí, tak hobity odvlečou do Železného pasu a budou je mučit dokud je nezabijí, nebo dokud neprozradí Froda se Samem.
Ani jedna varianta nebyla přijatelná a proto se otočil ke svým společníkům a zavolal, "honem, nemáme mnoho času a brzy se bude stmívat" .
"Předpokládám, že naše šance na klidný spánek jsou asi nulové, co?" zamručel trpaslík Gimli. "Přesně tak," řekl Aragorn,"musíme je dostihnout ještě než dojdou do Železného pasu".
Gimli už se nadechoval k nějaké štiplavé poznámce, ale přerušil ho hlas elfa. "Nikdo z nás nemá radost z toho co se stalo, ale všichni se s tím musíme vyrovnat a musíme udělat co je teď potřeba, ať se nám to líbí, nebo ne."
"Možná, že kdyby jsi byl trpaslík, tak na to máš jiný pohled." Prohlásil Gimli trochu podrážděně.
"Můj pohled by byl tak maximálně o metr níž nad zemí, ale rozhodně bych si nestěžoval" prohlásil elf.
Trpaslík se na něj vztekle podíval.
"Přestaňte vy dva," vložil se do toho Aragorn,"raději už pojďte".
Opět se rozběhli přes dalekou pláň a mířili dál k horám, kde se jejich tempo výrazně zpomalilo a to nejen kvůli kamenům a neprůchodným stezkám.

Začalo pršet.
Déšť je sám o sobě nepříjemný, ale v horách je ještě navíc nebezpečný.
Všichni ovšem věděli, že nesmí ztrácet ani chvilku.
"Poběž Gimli!" zakřičel do bouře Legolas. Trpaslík se vydrápal na skálu a oddechoval. "Vám se to lehce řekne," funěl, "mi trpaslíci jsme rození sprinteři, ale na přespolní běhy nejsme."
Bouře běsnila víc a víc a nakonec se v ní už nedalo skoro pohybovat.
"Takhle dál jít nemůžeme," zavolal Aragorn," skřeti si jistě taky dají pauzu. Pojďme se schovat sem do jeskyně. "
Všichni tři tam zapadli a opřeli se o chladnou zeď. Chvíli bylo ticho a bylo slyšet jenom vyčerpané dýchání.
"Čím dřív se z hor dostaneme tím líp," mínil Legolas,"na rovině jsme mnohem rychlejší než skřeti, kdežto tady je to spíše naopak."
"Souhlasím," řekl Aragorn," navrhuji se trochu prospat a pak vyrazit dál.
Vezmu si první hlídku."

Ustlali si na svých promoklých pláštích které pohodlí na tvrdé kamenné zemi věru nezlepšily a pokusili se usnout.
Brzy se ozývalo jen pokojné oddechování. Aragorn se zády opřel o skálu a zahleděl se nahoru na strop. Bylo slyšet hřmění a kapky deště tříštící se o úbočí skal. Měl co dělat, aby mu hlava nespadla na prsa, a aby se neoddal spánku. Oklepal se a povzdechl si. Pohled mu padl na jeho spící společníky. Gimli s pootevřenou pusou chrápal a sem tam sebou cuknul.
Po jeho levici spal na boku elf a tiše oddechoval. Jeho zářivě světlé vlasy ležely na zemi a vypadaly ve tmě jako perlový závoj. Legolasova klidná tvář z nějakého důvodu dodala Aragornovi pocit bezpečí. Ještě chvíli sledoval spícího a pak se pozorně zahleděl na nebe. I přes mračna viděl, že měsíc byl již téměř nahoře a tak se Aragorn zvedl a šel vzbudit Legolase na další hlídku.
Když došel k místu kde ležel elf, tak pokleknul na jedno koleno a něžně ho pohladil po tváři. Legolas sebou cukl a otevřel oči. Jejich pohledy se setkaly a Aragorn si uvědomil, že má ještě pořád ruku na jeho tváři. Teď měl štěstí, že je v jeskyni tma, protože se mu krev nahrnula do tváří a zbarvila jeho líce do červena. Couvl rukou zpět a polkl.
Chvíli bylo ticho a pak ho prolomil elfův hlas. "Měl by sis jít lehnout. Zítra brzy vstáváme a musíš mít dost sil."
S těmi slovy ze sebe shodil plášť a přešel k okraji jeskyně. Aragorn si v hlavě nadával, co ho to napadlo.
Ale přestože už se mu poté zavíraly oči, vzpomněl si na ten dotek, když pohladil elfa po tváři. Bylo to jako hladit sametovou deku. Je skoro až k neuvěření, že má někdo tak jemnou pleť.
S takovými myšlenkami Aragorn usnul.

Tak co říkáte na první kapitolu???
Přísahám, že jsem se snažila a kdyby jste našli nějaké chyby tak mi prosím řekněte.
♡děkuji♡