Uběhlo několik měsíců. Můj tým dnešní nocí odlétá na svou první misy, která proběhne v Afghanistanu.
Byl jsem nervozní? Jasně, že jsem byl...
Hlavně z toho spratka, který na mě celou dobu civěl. Odvrátil jsem zrak a hleděl z malého okénka zvedající se letadla.
Všichni muži z mého letadla nervózně poklepavali nohou a svírali své pušky. Opřel jsem si svou pušku o koleno a promnul si kořen nosu.
Přičemž se mi rukáv mojí blůzy svezl, až k loktu a odhalil mé tetování. ,,Ten tým znám," zaslechl jsem Erena.
Schoval jsem tetování. ,,Nemohl jsi slyšet o černých orlech..." odsekl jsem a upravil si vlasy. Tohle téma mě dost vadilo a tak jsem se snažil všelijak změnit téma, ale on byl neúprosný.
,,Černý orlové jsou mrtvý! Jasný?!" obořil jsem se a celý můj tým se na mě podíval.
Nasucho jsem polkl a ruce si nervózně zajel do vlasů. ,,Omlouvám se, pane..." zašeptal Eren.
Moje ruce se začaly třást, když letadlo přistálo na pevnou zem. Vyšel jsem ven a celý se třásl. Snažil jsem se uklidnit, ale nešlo to. Vzpomněl jsem si na všechno, co se jím stalo.
Ta bolest...ten křik...slzy...krev. Všechno se mi teď vybavovalo a trhalo mi to mou mysl jako granát.
Posadil jsem se na jednu z beden a hleděl beznadějně do země. ,,Tady..." zahlédl jsem stín čutory. Zvedl jsem zrak a pohlédl Erwinovi přímo do oči. ,,Kapitáne..." zašeptal jsem a vzal si vodu.
,,Vím, že jste byli dobrý tým a rozuměli jste si, ale tady není čas se litovat..."
Mlčky jsem přikývl a napil se nabízené vody. Vodu jsem vzápětí vrátil a zvedl hlavu směrem k nebi. ,,Jednou můžeme zemřít všichni. Možná ne dnes, možná ne zítra, ale jednou ano..."
Poslouchal jsem ho a nic neřekl. Měl pravdu. Jednou zemřeme.
ČTEŠ
Yes sir!
FanfictionNedávno jsem prošel výcvikem na mariňáka. Chtěl jsem se stát vojákem. Výcvik byl těžký, ale ještě těžší je odolat pokušení. Při výcviku jsem už několikrát zahlédl jednoho z kapitánů, který se na nás přišel podívat. Zjistil jsem, že je to kapitán Lev...
