Psychopat [TodoDeku]✓

•3•

„Pokud se ti nechce, tak ti asi tak moc na tvé brigádě nezáleží" řekl.

„Jak víš, že jsem tu na brigádě?" zeptal jsem se trochu vyděšeně.

„Jsi dítě, tak tu asi nebudeš pracovat" řekl, a já uznala, že to co řekl, poprvé dává smysl.

„A co tu tím pádem děláš ty?" zeptal jsem se ho.

„Jsem tu zavřený, za to co jsem udělal, co jiného?" pokročil rameny.

„Každý den..." zamumlal jsem si pro sebe.

„O víkendech tu nebývám."

„Tak od teď budeš, jinak letíš" řekl, a já pouze sklopil hlavu k zemi

Sbohem můj volný čase.

„Tak co, bereš?" zeptal se.

„Jo" řekl jsem podrážděně.

„Teď mi vrať mobil" natáhl jsem k němu opatrně ruku.

„Musíš jít blíž" řekl s úšklebkem na tváři.

Zastavil jsem se těsně před mřížemi, a protáhl nimi ruku.

Mírně jsem přivřel oči, a čekal co mi udělá.

Chvíli se nic nedělo, pak jsem ve své dlani ucítil můj telefon, a rychle ruku odtáhl.

Nic mi neudělal.

„Já nekoušu" uchechtl se nad mým výrazem.

„P-pro teď už půjdu" zamumlal jsem.

„Tak mi řekni aspoň pořádný důvod k tomu, proč bych ti to měl dovolit."

„Máma má dneska narozeniny" vypadlo ze mě.

„Nevím jestli to-"

„Prostě jdu!" přerušil jsem ho, a šel dlouhou chodbou zpátky.

„No jo, tak běž prdelko" zasmál se, a já se zarazil.

Doufám, že jsem slyšel špatně...

Co to sakra mělo být?!

Právě jsem si tu jen tak povídal s psychopatem, v pro mě zakázané zóně.

Začal jsem si balit věci, a šel směrem domů.

Po cestě jsem se stavil pro nějaké růže, a čokoládu.

„Každy den..." zamumlal jsem si pro sebe, a vešel do našeho bytu.

„Jsem doma."

„Ahoj mami" pozdravil jsem, když jsem ji uviděl sedět v obýváku.

„Ahoj broučku" pozdravila mě.

Tu přezdívku si nemohla odpustit povzdechl jsem si.

„Mami všechno nejlepší" řekl jsem, a podal jí růže s bonboniérou.

„Děkuju moc Izuku" řekla, a vtáhla si mě to obětí.

„Nemáš za co" usmál jsem se na ni, když mě pustila.

„Asi už půjdu spát, jsem z dneška unavený" zalhal jsem.

Promiň mami.

„V pořádku Izuku, tak se běž osprchovat, a jdi do postele."

Odešel jsem z obývacího pokoje rovnou do koupelny.

Tam jsem se osprchoval, a následně si vyčistil zuby.

A teď jdu zjistit kdo jsi pomyslel jsem si, a najel na fotografii v mém mobilu.

Pozorně jsem si prohlížel každý vlas, který měl na hlavě, když v tom do pokoje přišla mamka.

Lekl jsem se, a to zavinilo, že jsem upustil telefon na zem.

„Co potřebuješ?" zeptal jsem se jí, a ona upřela zrak na můj mobil.

„Není to Todoroki?" řekla, a já se zarazil.

To-Todoroki?

Podíval jsem se na fotku, a vybavil si toho malého, stydlivého kluka v první třídě na základce.

„Ten ale vyrostl, nevěděla jsem, že se s ním ještě výdáš" řekla uraženě.

„No nic, já už jdu taky spát, tak dobrou" řekla, a odešla.

Já tam zůstal bez jediné známky života, sedět.

Co to má sakra znamenat?

Doprdele můžete mi to někdo vysvětlit?!

Ještě jednou jsem se podíval do svého mobilu.

Vstal jsem, a zhluboka dýchal.

Začal jsem se hrabat v šuplíku, a hledal třídní fotky.

Mám to.

Devátá, osmá, sedmá....

První třída.

Pozorně jsem se podíval na fotku.

Můj zrak upoutal kluk s půlenými vlasy, a rozdílnou barvou oči.

Vážně je to on.

Sedl jsem si na postel, a chytil se za hlavu.

Tohle je sen.

Musí to být sen.

Jen noční můra.

Správně je to jen noční můra.

Lehl jsem si do postele, a snažil se na něj nemyslet.

Jenže vždy když jsem zavřel oči, jsem ho viděl.

Jeho obličej, jeho oči, které upírají svůj pohled na mě.

Chci se co nejdříve probudit.

Prosím.

Co říkáte na tuhle kapitolu?

Mějte se hezky ❤️.

Zatím bye 🇵🇱❤️🥦.