Psychopat [TodoDeku]✓

•10•

Zády jsem narazil do zdi, o kterou jsem si později opřel i hlavu.

Už uběhla nějaká ta chvíle co Todoroki polibek prohloubil, a já si nepřál nic jiného, než aby to všechno skončilo.
--------------------------------------------------------
Todoroki se ke mně ještě více přiblížil, až se dalo říct, že se naše těla dotýkala.

Opět jsem se ho pokusil odstrčit, ale bylo to marné.

Jednu svojí ruku přesunul na mou tvář, a lehce po ní palcem přejel.

Mírně jsem ucukl hlavou.

Když se musel kvůli nedostatku kyslíku odtáhnout, upřel jsem na něj svůj zrak.

„To-Todoroki-" nestihl jsem to doříct, protože Todoroki opět spojil naše rty v jedny.

Proč?

Proč to děláš Todoroki?

Co po mně chceš?

Můj proud myšlenek přerušilo další pohnutí Todorokiho rtů proti těm mým.

Co čekáš, že udělám?

Ne, spíš...

Co chceš, abych udělal?

K-když...když něco udělám, přestaneš?

Najednou mi přejel mráz po zádech, a já se začal cítit ještě víc nesvůj než před chvílí.

Na svém krku jsem cítil studenou zeď, mé nohy se začaly mírně třást, a Todoroki mně stále líbal.

„P-přestaň" řekl jsem do polibku, a snažil se vykroutit z jeho sevření.

Ale on mě neposlouchal.

Líbal mě tak vášnivě, plný touhy až mě to děsilo.

„Todo-"

Znovu pohl svými rty proti těm mým, a já se rozhodl.

Pomalu jsem pootevřel pusu, a opatrně pohyb zopakoval.

Ucítil jsem na svých tvářích nepřirozené teplo, a snažil se uklidnit tlukot svého srdce, které vypadalo, že se každou chvíli chystá vyskočit z mé hrudě.

Najednou se Todoroki odtáhl, a věnoval mi překvapený pohled.

Naše pohledy se střetly, a já nasucho polkl.

„J-já to no..." začal jsem panikařit, a snažil se dívat kamkoliv jinam než na něj.

Když v tom se ozval nepříjemný zvuk zvonku, oznamujícího sedm hodin ráno.

Nezaváhal jsem ani na vteřinu.

Mírně jsem se skrčil, a proklouzl Todorokimu.

Rychle jsem popadl svůj batoh, a vyběhl z cely.

C-co to sakra bylo?

Zápěstím jsem si zakrol pusu, zatímco jsem běžel pryč.

Přes sklo jsem uviděl tetu Sashu, jak si to razí přímo sem.

Byla to právě ona, která mi nabídla si tady vzít brigádu.

Zastavil jsem se těsně před dveřmi, a čekal než mi otevře.

Nechápavě se na mě podívala, a otevřela.

„Pro pána Midoriyo co tady děláš?" bylo to první co mi řekla.

„A-ahoj zapomněl jsem si tu...tu flašku, tak jsem šel pro ni" vypadla ze mne věta na úrovni prvostupňáka základní školy.

„Ta pet láhev?" ukázala na modrou flašku, která byla položena na stole.

„Jo přesně ta!" řekl jsem rychle, a vzal si ji do ruky.

„Midoriyo stalo se něco, chováš se...zvláštně?" zeptala se starostlivě.

„Všechno v pořádku" odpověděl jsem, a pokusil se o nejvíce přesvědčivý úsměv.

„U-už bych měl jít" vykoktal jsem ze sebe, a ona pouze přikývla.

„Pozdravuj Inko" řekla, a ustoupila ode dveří.

Ani jsem jí neodpověděl.

Vyběhl jsem ze dveří, rovnou směrem domů.

Jestli si pospíším, mám šanci stihnout mámu pomyslel jsem si, a přidal na tempu.

Po přesných deseti minutách jsem doběhl k paneláku, ve kterém je náš byt.

S nadějí, že máma ještě neodešla jsem zazvonil, a čekal odezvu.

No tak mami.

„Haló?" ozval se mámin hlas.

„Mami to jsem já, prosím otevři."

Hned na to se ozvalo zapínání, a já mohl bez problémů otevřít vchodové dveře.

Ani jsem nečekal než mi přijede výtah.

Rozeběhl jsem se po schodech do třetího patra.

Tam už na mě čekala s otevřenými dveřmi máma.

„Já myslela, že přijdeš až odpoledne" podivila se.

Nevěděl jsem co na to říct, jen jsem tam zůstal stát se sklopeným pohledem k zemi.

„Stalo se něco Izuku?" zeptala se když si všimla mého výrazu.

Já pouze přikývl.

„Můžu...můžu dnes zůstat doma?" vypadlo ze mě.

Chvíli nic neříkala ale nakonec souhlasila.

„Dobře, ale doplníš si vše co promeškáš."

„A pojď už dovnitř" řekla s lehkým úsměvem, a více otevřela dveře.

Chci vám všem moc poděkovat za podporu.

Opravdu to pro mě moc znamená, vědět to, že vložíte pár vteřin svého života do toho abyste napsaly hezký komentář.

Číst další, a další kapitoly i přes všechny nedostatky, které to má.

Děkuju moc 😭❤️❤️.

Zatím bye 🇵🇱❤️🥦.