Agnes - případ druhý

Kapitola první

Agertown, Hill Street, obytný dům na severní periferii města.

Bylo šero a ticho. Zvuky přestaly existovat, nicota otevřela dokořán svůj chřtán a pohltila prostor kolem, všudypřítomná a všeobjímající. Vše bylo našedlé, rozmazané, jako by byl celý dům prostoupen popelavou, dusivou a tíživou mlhou. Po chodbě šla pomalu mladá žena. Byla krásná, dlouhé hnědé vlasy jí spadaly až do půli zad, v jejím nádherném obličeji však byl jen strach a zděšení, a v očích, kdysi tak krásných a plných života, byl jen zmatek a bolest.

Její kroky nebylo slyšet. Na sobě tmavé džíny a růžovou blůzku, pomalu se potácela od stěny ke stěně. Opřela se o ni. Chtěla ven, pryč, ven z tohoto domu, do světla, ale nemohla. Centimetr po centimetru se sunula po chodbě dál a dál.

Ven, chci ven. Ale nešlo to. Proč to nejde?

Je tu někdo? Haló, je tu někdo? 

Zoufale křičí o pomoc, ale nikdo ji neslyší. Tluče na jednotlivé dveře, ale nikdo neotvírá. 

Pomozte mi! Haló!

Začíná panikařit. Proč ji nikdo neslyší? 

Copak ji nikdo neslyší? Přece všichni najednou nezmizeli?

Potácí se po chodbách, křičí. Tyhle dveře zná. Tam přece žila, tam byl její domov, pamatuje si to. Slyšíš mě, slyšíš? To jsem já....otevři mi, prosím....proč mi neotevíráš? 

Já se bojím, pusť mě dovnitř, prosím!

Strach je větší a větší, svíravá tíseň tmavých chodeb na ni dopadá jako těžký kámen. Panika a strach ji pronásledují jako divou zvěř, šeď stěn ji svírá a nechce pustit. Uštvaně padá na jedné z chodeb. Choulí se do kouta a pláče, třese se zoufalstvím a beznadějí.

Proč mě nikdo neslyší? Bojím se, strašně se bojím.

Proč je tady taková zima?

Jak dlouho trvá vteřina, minuta, hodina. Jak dlouhý je den, když o vás nikdo neví. Jak dlouhý je měsíc, kdy vám nikdo nepomůže a nikdo vás neslyší?

A kolik let trvá, než vás prázdnota a strach doženou k naprostému šílenství a zuřivosti?