Agnes - případ druhý

Kapitola šestá

Když se ráno sešli v kanceláři, plán byl víceméně jasný. Projít policejní databáze, popřípadě zaúkolovat jejich ajťáka, a najít co nejvíce informacích o obyvatelích domu.

„Dneska budeme jenom tady, žádný výjezd ven," zhodnotil předběžný plán dne Lee, když ráno viděl Nicka, který se připloužil do kanceláře. Bledá tvář a kruhy pod očima jeho kolegu usvědčovaly z probdělé noci. 

„Trochu to bolelo, ale jsem v pohodě. Chodit můžu, střílet taky, mě vlastně vůbec nic není," snažil se Leeho přesvědčit o opaku, ale ten to razantně zamítl.

Strčil před něj hrnek kávy. „Silná, dej si, očividně to potřebuješ," dodal k tomu a Nick mu někdy mezi dvěma zívnutími poděkoval. 

„Můžu si pak vzít aspoň dva dny volno jen na spaní," tázal se Leea, zatímco si v černé voňavé tekutině rozmíchával tři cukry. „To je jediný, co teď potřebuju. Spát."

„To by ses musel zeptat nejvyššího," připomněl mu Lee skutečnost, že tu vlastně rozhoduje úplně někdo jiný a Nick se zatvářil značně nešťastně.

Lee zasedl k počítači a otevřel si policejní databázi, zatímco Nick s hlavou podepřenou upíjel po doušcích kávu. Nechal mu ještě chvilku na to, aby se probral a vytáhl z kapsy u bundy svůj zápisník. Snažil se zapisovat tu obrovskou lavinu jmen, která ze sebe paní Robsonová za tu hodinu a půl, kterou u ní strávili, vychrlila. A bylo jich opravdu hodně. Za několik desetiletí se tam nahromadilo docela dost úmrtí, ale žádná mu nepřišla nijak podezřelá.

Začal psát jednotlivá jména do počítače, ale bez valného výsledku. Přirozená smrt, přirozená smrt, většina v požehnaném věku.

„To nemá smysl," povzdechl si Lee, „může to být prakticky kdokoliv z nich. Ale všichni umřeli přirozenou smrtí, stářím, ve spánku. Jeden na infarkt....že by?" a váhavě se zadíval do počítače na fotografii muže, který podlehl infarktu ve věku necelých padesáti let.

„Je to jako hledat jehlu v kupce sena," dodal a zamračil se. Věděl, že pokud se po domě „toulá" duše zemřelého, vlastně to mohl být kdokoliv z nich.

„Vysvětli mi to," pobídl ho Nick, protože nechápal, proč se tak mračí.

„Vezmu to zjednodušeně, ano. Někdy duše zemřelého člověka zůstane prostě připoutaná tady na zemi. Některé duše neodejdou, protože jim tu zůstane někdo, koho milovali, a mohou se k němu připoutat tak, že ovlivňují i jeho myšlenky. Některé se třeba stydí za to, jak žily svůj život. A některé zase zůstanou připoutané k majetku, který nashromáždily, protože pro ně hmotný majetek nejdůležitější věcí a nedokážou snést, že ho třeba získal někdo jiný," vysvětloval Lee Nickovi a ten pozorně poslouchal. Některé věci pro něj byly prostě ještě pořád nové.

„Pak jsou tu duše, které tady poutá závislost. To jsou lidé, kteří třeba užívali drogy nebo alkohol," pokračoval Leea a Nick povyskočil. „Moment, neříkala paní Robsonová něco o nějakém drogovém dealerovi?"

„Ten to nebude, ten ještě sedí ve vězení," povzdechl si Lee a Nickovi klesla nálada o stupeň dolů.

„Někdy jsou to i duše pomstychtivé. Někdo jim ublížil a oni mu to chtějí oplatit. Mstí se," pokračoval Lee a Nick zavrtěl hlavou. „Podle mě to nebude tenhle případ. Podle toho, co víme, začalo to postupně, drobnými náznaky a pak to začalo gradovat. A děje se to v celém domě. Kdyby se to týkalo jednoho člověka, soustředilo by se to jen a jen na něj," zavrhl jeho myšlenku. „Máš tam ještě něco dalšího?"

„Třeba duše, které jsou vlastně zajatci prostoru a času....podlehli vlastním slabostem. Ti, kteří si neuvědomili vlastní vinu a neodpustili...." po těch slovech se Lee zarazil. Vina a trest. Vina a trest.