Agnes - případ druhý

Kapitola osmá

O chvíli později zaťukali o patro výš u nejlepšího zdroje informací v celém domě, paní Robsonové.

„Ále, páni detektivové, no to je návštěva, no pojďte dál," rozjásala se hned, jak otevřela dveře a Lee měl pocit, že kdyby jí sloužily nohy, asi by si i radostí povyskočila. „Sedněte si, sedněte si, já vám uvařím kávu," mávala vrásčitou ručkou ke gauči a oba detektivové se uvelebili na gauči.

Nick se rozhlédl a pak se opatrně dotknul Leeovy paže a pokynul mu směrem ke stěně po jejich levé straně. „Vidíš, chybí tam další obraz." Ve zdi byla další díra a vybledlý stín po obrázku.

„No díváte se, jak to tu padá, viďte, další obrázek. Však je to starý byt, hodně starý, už se to tady rozpadá celé, včetně mě," brebentila s úsměvem babička Robsonová a opatrně nesla na starém tácku dva šálky kávy. Nick vystřelil z gauče. „Počkejte, pomůžu vám," a opatrně jí sebral tácek z rukou a odnesl ho ke stolu.

Paní Robsonová poděkovala, sedla si do křesla a usmívala se na ně, jako by si prohlížela svatý obrázek. Lee raději přispěchal s otázkou, kterou měli na srdci, nerad by, aby je zase paní Robsonová překvapila nějakou svojí lechtivou poznámkou.

„Paní Robsonová, trošku jsme pátrali, víceméně podle jmen, která jste nám dala. Nicméně, chtěli jsme se zeptat na Agnes Clarkovou, pamatujete si ji?"

Babička si tiše povzdechla a smutně pokývala hlavou. „No ano, ano, Agnes, z prvního patra, pamatuju. Bylo to moc milé děvče. A pak zmizela. Představte si, i policie to vyšetřovala, i tady byli, víte, ptát se," pokyvovala hlavou a bylo vidět, jak intenzivně přemýšlí. „Bylo to hodné děvče, víte, jednou mi vzala i nákup domů, tak hodné děvče to bylo. Škoda každého mladého života," řekla a smutně se usmála.

„Paní Robsonová, my víme, že zmizela, ale potřebujeme jakoukoliv informaci o ní nebo o profesoru Clarkovi. Nevíte třeba, jak spolu vycházeli, jaké měli manželství? Nezaslechla jste někdy něco?" snažil se jí navést Lee a doufal, že si babička vzpomene na cokoliv, co by jim alespoň trošku pomohlo při pátrání.

Paní Robsonová se na chvíli odmlčela. „No víte, páni detektivové, něco se tu domem neslo," řekla tajuplně a Lee s Nickem zbystřili.

„Co znamená to něco, paní Robsonová?" otázal se netrpělivě Nick, jako by ji chtěl popohnat. Babička se na chvíli zamyslela. „No, víte, ono se to jen povídalo, znáte to, lidi toho napovídají, moc, moc," kývala hlavou „ono se tu povídalo, že jim to moc neklape, víte, s profesorem." Na chvíli se odmlčela, stále kývajíc hlavou, jako by si utvrzovala a rovnala v hlavě všechny informace, které se k ní kdy donesly.

„Jak jim to neklapalo?" pokračoval Lee, už stejně netrpělivý jako Nick vedle něj.

„Víte, říkalo se tady, že jí ubližuje, jako týrá, víte. To domácí násilí, jak o tom mluví pořád v televizi," naznačila jim opatrně, nejistě, snad s obavami, jak na to budou reagovat. Nicméně oba detektivové ihned zpozorněli. Pár věcí jim najednou začalo dávat větší smysl.

„Paní Robsonová, prosím, víte něco bližšího. Opravdu každá informace nám pomůže," skoro žadonil Nick a bylo vidět, jak babička horečně přemýšlí.

„Ono se tu říkalo, no ano, říkala mi to paní Kendellová zezdola, že ji snad nepouštěl vůbec ven. Že mohla snad jen na nákup. Nesměla se s nikým stýkat, víte, to je špatné, špatné, lidé v jejím věku potřebují přátele, potřebují. Ale ona za nikým nesměla. To se říkalo. A že ji občas uhodil, víte. Byl od nich občas křik, ale profesor to sváděl na její neurózu nebo deprese, nebo jak se tomu teď říká" řekla lítostivě. „Taková ubohá hodná dušička. Asi hodně trpěla, v životě."

A trpí i teď, pomyslel si Nick smutně a povzdechl si.

„Takže když zmizela, všichni jsme si mysleli, že utekla. A víc už nevím, hoši," vzdychla si paní Robsonová a oči jí posmutněly. Pak se na ně ale podívala a oči se jí zase rozzářily. „Ale vy na to přijdete, viďte, že zjistíte, co se jí stalo?" a v její otázce byla zároveň i přání a prosba.

Prosba za duši, která trpěla v životě a trpí i po smrti.

„Uděláme, co bude v našich silách, slibujeme," usmál se Lee a poděkoval jí za rozhovor. „Však já vám ráda pomůžu, ráda. Jste takoví milí hoši." Téhle babičce prostě odporovat nemohli. Chvíli si s ní ještě povídali a pak se s poděkováním za kávu rozloučili. „A určitě se za mnou ještě stavte, chlapci?" mávala na ně mezi dveřmi.

Kouzelná babička Robsonová.

„Tak je načase trochu zhodnotit situaci," pronesl Lee, když vyšli ven a pro dnešek se rozloučili s chladnými chodbami strašidelného domu. Nick nijak neprotestoval. Hlavou se mu honilo nespočet myšlenek a teď je potřeboval trochu utřídit a srovnat.

„Tak si to trošku zpříjemníme, ne, stejně už bude za chvíli večer. Nemusíme pořád sedět v kanceláři," nadhodil. Azyl jim poskytla malá příjemná hospůdka poblíž Leeova bytu. Posadili se dozadu, aby byli co nejméně rušeni a pokud možno je nikdo neslyšel, a objednali si pivo.

„Myslím, že jsme se opravdu trefili, viď," zeptal se ho Nick trošku sklesle. Bylo mu krásné Agnes líto čím dál tím víc. „Lee," řekl opatrně a pomalu, jako by se bál vyslovit další větu, kterou měl na srdci „já si myslím, že....je dost možné, že ji Clark zabil, co myslíš?" a tázavě se na Leeho zadíval.

Kupodivu mu Lee okamžitě přitakal. „Myslím si to taky. Pokud ji opravdu týral, a já si myslím, že ano, mohlo to být jen vyústění nějaké situace nebo konfliktu. Třeba chtěla opravdu odejít nebo se začala bránit," přemýšlel Lee nahlas. „Všiml sis jeho ženy? Jak s ní mluvil? A jak se tvářila ona....měla v tváři něco, co mi nesedělo," dodal a vzpomněl si na zvláštní výraz tváře nynější paní Clarkové. Obavy, strach, pokora – ale vynucená.

„Skrytý násilník a manipulátor. Pokud ho žena neposlouchá a nepodřídí se mu, nastane jí peklo na zemi. Ale když je vystrašená, bojí se a je pod tlakem, tak už se ani nebrání, a ještě násilníka hájí. Bože, takových případů jsou tisíce," řekl Nick naštvaně. „Tohle mě tak štve...." bouchl rukou do stolu a odmlčel se.

„Dobře, a teď je tu další věc. Kde je Agnes. Tedy, je-li mrtvá, kde je její tělo?" nadnesl další palčivou otázku Lee.

„Mohl ji někam odvézt a zabít ji mimo město," přemýšlel nahlas Nick, ale Lee zavrtěl hlavou. „Podle záznamů, profesor nemá auto. A nemyslím si, že by mu nějaký kamarád jen tak pomohl převést mrtvolu. Ledaže by to byl stejný psychopat jako on," zalovil v paměti, co vlastně bylo napsáno v hlášení. „Nicku, je tu i možnost, že je někde v domě."

Nick na něj překvapeně zamrkal. „Počkej, mrtvolu jen tak přece neschováš. To nejde."

„Teoreticky, prakticky. Podívej, bydlí v prvním patře hned u schodů. V noci, když celý dům spí, by možná nebyl takový problém se těla zbavit. Snést ho po schodech, nevím," zamyslel se Lee.

„Musel by mít veliké štěstí, aby ho nikdo neviděl. Tolik bytů, tolik lidí. Ten dům má oči i uši," konstatoval Nick, ale víceméně s ním souhlasil.

„Ale kam ji schoval?" přispěchal rychle s další otázkou. Lee pokrčil rameny. „Musíme začít od začátku. Podívej, zítra se zkusíme pořádně po tom domě porozhlédnou. Vezme to od půdy po sklep. Třeba něco najdeme," navrhl, i když věděl, že policie dům prohledala, když po ní pátrali před pěti lety a že to možná bude naprosto zbytečná a marná práce.

Přesto měl pocit, že právě tam a zrovna tím musí začít. Intuice. Zvoneček v hlavě, který zvonil na poplach a který ho hnal do toho domu. Nick mu přitakal. Chtěl udělat cokoliv, co by nebohé Agnes pomohlo. Lee to na jeho výrazu dobře poznal. „Pomůžeme jí. Třeba bude stačit jen to, když najdeme její tělo a zatkneme jejího vraha. Její duše bude mít konečně klid. Pokud ne, uděláme další opatření, ale tímhle začneme," usmál se na svého kolegu.

Chvíli si ještě povídali a pak se rozešli domů.