Agnes - případ druhý

Kapitola devátá

Pomoz mi.....slyší mě někdo.....pomozte mi!

Ta žena. Stojí v chladné vodě, vlasy zplihlé, v očích zoufalou a stále nevyslyšenou prosbu.

Pomoz mi....POMOC!

Nick sebou leknutím škubnul a okamžitě se probral ze spánku. Seděli v autě, Lee řídil a mířili směrem na Hill Street. Probdělé noci si žádaly svoji daň.

„Jsi v pohodě?" ozval se vedle něj ustaraný hlas. „Víš, že se v práci nespí. Kdyby to viděl šéf, jsi bez prémií," pokáral ho naoko s žertem, ale v jeho hlase byla starostlivost.

„Beru to na vědomí, už se to nestane," řekl pokorně Nick, opatrně se na sedačce protáhl a doufal, že se Lee nebude ptát, co se mu vlastně zdálo. Snažil se co nejrychleji probrat a hlavou se už poněkolikáté prohnala myšlenka na to, jak by mu teď bodlo kafe a postel.

V agertownské dopravní špičce ale na konverzaci moc veliký prostor nebyl a Lee se raději soustředil na řízení. Průjezd městem v odpoledních hodinách znamenal kolikrát větší adrenalin než bungee jumping, zvláště když město v rámci úprav a oprav přihodilo pár zákazů, oprav a objížděk. To proto, aby se občané města agertownského nenudili a měli každý den o nějaké to překvapení a zábavu postaráno. Kudypak se asi dneska dostanu do práce?

O deset minut později už parkovali před domem. Tmavá chodba otevřela svoji náruč a přivítala je jako vždy ledovým polibkem, a jako třešničku na dortu přidala detektivům i slabě blikající světla. Chvíli vysílaly morseovku a pak zničehonic zhasly. Přivítání proběhlo jako vždy a oba detektivové se pomalu vydali do třetího patra. Daleko nedošli. Vlastně jen do mezipatra mezi prvním a druhým podlažím.

„Bože, nemám mobil," zaúpěl Nick, a zuřivě si prohledával kapsy u bundy. Služební museli nosit neustále u sebe.

„Kde ho máš?" zazněla otázka a Nick jen pokrčil rameny. „Asi mi vypadl, když jsem si bral vzadu bundu," povzdechl si a Lee mu strčil před nos klíče od auta, protože mu bylo jasné, že si o ně stejně vzápětí řekne. Nick je popadl a s omluvným pohledem a slovy „já se hned vrátím, běž napřed, dohoním tě" seběhl schody a pospíchal chodbou ven k autu.

Lee na něj nečekal. Věděl, že Nick bude rychlý a že ho dožene. Prostě se otočil a chtěl pokračovat směrem nahoru, do třetího patra k Sadie Frostové. Mezipatro. Pak ještě tři kroky nahoru. Schody v této části nebyl v moc dobrém stavu a Lee jen na vteřinu sklonil hlavu a podíval se pod nohy.

Ledový závan ho pohladil po tváři a projel jeho tělem jako lavina. Zvedl hlavu a na několik vteřin ztuhnul zděšením. Stála před ním. Žádný stín, přízrak nebo mlha, kterou viděl Nick. Stála tam před ním, jako by byla živá. Agnes! Ale nebyla to ta krásná žena z fotografie, kterou před několika dny viděli. Bylo to živoucí šílenství, které se teď zračilo v její ztrhané tváři a děs v jejích očích, který Leeho na okamžik naprosto přimrazil k zemi. Několik vteřin, které se zdálo jako věčnost, jako by se na okamžik zastavil čas. Duch, ztracená a ztrhaná duše, bloudící prostorem, šílená samotou a vztekem, teď odhodlaná pomstít se těm, kteří jí nepomohli.....

Lee nestačil říct ani slovo, natož zareagovat. Prudký náraz ho srazil ze schodů a zády tvrdě dopadl na vykachlíčkovanou podlahu v mezipatře. Snad sama štěstěna stála v tu chvíli při něm a pád nebyl tak drastický, než kdyby stál ještě o pár schodů výše. Silný náraz do zad mu však vyrazil dech. Ležel na podlaze, hlava se mu točila a ze všech sil se snažil nadechnout. Tělo ho však neposlouchalo, zoufale lapal po dechu. Pár nekonečně dlouhých zoufalých vteřin plných panické hrůzy a úzkosti.