Agnes - případ druhý

Kapitola čtvrtá

Ráno se opět sešli v kanceláři. Nick stále urputně zíval a kruhy pod očima prozrazovaly, že měl zase neklidnou noc. Lee mu podstrčil hrnek s kafem, aby se alespoň trošku probral.

„To nic není, jen trochu hůř spím," povzdech si Nick, když se ho Lee zeptal. Na téma bezesných nocí by s ním mohl diskutovat hodiny. Zažil to a zažívá to.....

Práce je ale neodbytně volala do terénu a oba detektivové už za hodinu seděli v autě a mířili směrem na sever města. Starý dům, ve kterém bydlela Sadie Frostová a s ní i další hromada značně vyděšených a ustrašených nájemníků, našli poměrně rychle. Zaparkovali před ním a vystoupili z auta. Prohlédli si ho zvenku, vypadal jako desítky dalších v tomto městě. Hnědá fasáda už by potřebovala opravit a okna zvenku jakbysmet. Prostě typický agertownský dům šedesátých let minulého století. Kdysi útulné byty už ztratily dávno svojí nevinnou přitažlivost a pokud se o ně jejich nájemníci patřičně nestarali, zešedly a zestárly. Pět pater, v každém patře osm bytů. Kolem stovky vyděšených nájemníků.

Nick a Lee vstoupili do domu. Domovní dveře byly otevřené a vstoupit mohl prakticky kdokoliv. Vstupní chodba byla dlouhá a napravo byly otlučené schránky na poštu. To, že teplota oproti venku klesla minimálně o deset stupňů, zaregistrovali oba dva prakticky ihned. Nick cítil, jak mu naskočila husí kůže a Lee cítil napětí po celém těle. Tady opravdu nebylo něco v pořádku. Oba to tušili a vnímali všemi smysly. Světlo, osvětlující tmavou chodbu zablikalo a oba detektivové zaráz zvedli hlavu. Blikalo stále, jako by vysílalo morseovku a pak najednou zhaslo. Chodbou se rozlehlo jen slabé prasknutí, zřejmě od žárovky, která se roztříštila na drobné střípky.

„No, tak to bychom měli uvítání za sebou," podotkl ironicky Lee a mrkl na Nicka, který stále zíral na světlo na stropě. „Jdeme," drcl do svého kolegy.

Na výtahu zaseklém kdesi v mezipatře visela výstražná cedule Pozor, porucha a tak je teď čekal výstup po schodech až do třetího patra. Sadie byla doma, čekala na ně, celá nesvá a netrpělivá. Vzala si dovolenou, ale svého syna raději odvedla do školky. Když detektivům otevírala dveře, její obličej byl stále bledý a velké tmavé kruhy pod očima prozrazovaly, že si taky moc spánku neužila. Strach z neznámého v kombinaci se strachem o zdraví a bezpečí jejího syna jí nedovolily pomalu zavřít v noci oči. Pozvala detektivy dál a uvařila jim kávu.

„Nevypadáte moc dobře, Sadie, jak vám je?" Žena se jen posmutněle usmála. „Včera večer.....jsem to zase slyšela....to chození....po chodbě," řekla tiše, jako by se bála, že ji nezvaný návštěvník uslyší.

Což možná slyší, jestli je to duch, pomyslel si Lee.

„Sadie," začal opatrně Lee, „opravdu máme podezření, že by se mohlo jednat o činnost nějaké entity, například ducha. Teď potřebujeme více informací o tomto domě i o nájemnících. Můžete nám něco říct o minulosti tohoto místa," pokračoval, ale Sadie téměř okamžitě zavrtěla hlavou.

„Moc toho nevím," vzdychla, „přistěhovala jsem se před pár lety. Vlastně tu ani všechny pořádně neznám. No, nejvíc moji sousedku, paní Taylorovu," usmála se a Lee měl na malou chvilku pocit zmaru. Tohle asi nebude snadné, pomyslel si s tím, že hned jak se vrátí do kanceláře, zaúkoluje Alexe, aby jim našel nějaké informace.

„Moment," nadskočila najednou Sadie, „já vím, kdo by vám pomohl. Paní Robsonová, bydlí ve druhém patře, skoro pode mnou. Myslím, že je tu v tuto chvíli nejstarší podnájemnicí. Jednou jsme se bavily a říkala mi, že tu žije od dětství a snad že tu jednou i zemře," zamyslela se. „Asi tu je ze všech nájemníků nejdéle. Myslím si, že by vám určitě pomohla," dodala a podívala se na detektivy.