Agnes - případ druhý

Kapitola sedmá

Při vstupu do domu na Hill Street je přivítaly chladné chodby a pochmurná tíseň z nich čišící byla snad ještě větší, než když tu byli poprvé. Profesor Clark bydlel hned v prvním patře, s prvním bytě u schodů. Oba detektivové se rozhodli, že jeho navštíví jako prvního a pak se půjdou poptat dál.

Prof. Philip Clark, stálo na naleštěné zlaté cedulce na dveřích. Lee zmáčkl tlačítko zvonku. V zámku zašramotil klíč a dveře se otevřely. Stála v nich mladá žena. Drobná blondýnka s dlouhými vlasy a v černých, trošku vyzývavých šatech s velkým výstřihem si je rychle prohlédla od hlavy k patě.

„Hledáme profesora Clarka," začal Lee a blondýnka se usmála. „Vy jste ti dva detektivové, že, už jsem o vás slyšela." O tom, že se pohybují po domě a vyšetřují jejich „strašení", se samozřejmě neutajilo a během jednoho dne už o tom věděli naprosto všichni místní obyvatelé.

„Phil je doma, pojďte dál," pokynula jim jemným gestem a otevřela dveře, aby mohli projít. „Manžel je v pracovně," pravila a odcupitala k pootevřeným dveřím, které byly na konci vstupní chodbičky. Lee se rozhlédl. Jejich byt byl čistý, upravený a nově zrekonstruovaný a dokonale se hodil nejen k ní, ale jak později zjistili, tak i k samotnému profesorovi.

„Manžel?" prohodil tiše Lee směrem k Nickovi. Ten na něj mrkl a stejně tiše mu odpověděl „musíme zjistit, kdy se vzali."

Dveře pracovny se otevřely a blondýnka přicupitala zpět k nim. „Manžel vás přijme, můžete jít, uvařím vám kávu," řekla jim a Lee v jejím hlase postřehnul něco, co mu nesedělo a co nedokázal rozklíčovat. Snad strach? Pokynula jim směrem ke dveřím a odešla do kuchyně.

„Tak přijme, no páni. Jak audience někde na hradě," slyšel Lee vedle sebe tiché šeptnutí a viděl, jak se Nick zakřenil. Zachovali dekórum, zaťukali na dveře pracovny a představili se. Profesor Clark seděl za velkým pracovním stolem, a celá pracovna byla naplněna vzorně srovnanými různými knihami nejrůznějšího stáří. Profesor vstal a potřásl si s nimi rukou, zatím co se mu oba detektivové představovali. Lee si ho prohlédl. Byl to opravdu typický profesor – pletená vesta, bílá košile a kravatu měl utaženou tak, že se Lee divil, že ještě může dýchat. Brýle a ulízané vlasy mu dodávaly ještě přísnějšího vzezření.

„Posaďte se, pánové," pokynul jim směrem k židlím, které stály před stolem a sám se usadil na své místo. „Co vás sem přivádí?"

Lee mu nastínil celou situaci a jejich vyšetřování a profesor celou dobu s mírným úsměvem přikyvoval hlavou. „No ano, ano, už jsem o tom slyšel. Vlastně už to vědí všichni," potvrdil jim jejich předpoklad, že už o nich vlastně ví celý dům.

„Nicméně, pánové, sám osobně si myslím, že je to prostě hloupost. Na duchy nevěřím," řekl striktně a posunul si brýle na nose o něco výše. „Kdo to kdy slyšel, duchové, takový nesmysl. Tady u nás se nic takového neděje."

Lee si v tu chvíli nebyl jistý, jestli to myslí vážně nebo se jen snaží něco tajit. „Pane profesore, v rámci vyšetřování musíme zjistit informace o všech úmrtích, které se tu kdy staly. Vím, že to není zrovna nejpříjemnější dotaz, ale musíme se zeptat i na vaši ženu," vysvětlil mu Lee opatrně pravý důvod jejich návštěvy.

Profesorovi na chvíli ztvrdly rysy a jeho tvář měla na pár vteřin kamenný výraz. „Moje žena neumřela. Sebrala se a odešla, pánové," řekl tvrdě a nesmlouvavě.

„Ano, to jsme si přečetli v hlášení. Nicméně, rádi bychom, kdybyste nám o ní a o celé situaci řekl více," dodal opatrně Lee, protože bylo jasné, že zřejmě narazili. Nick nic neříkal, jen profesora ostřížím zrakem pozoroval.