Agnes - případ druhý

Kapitola pátá

Byla to otázka vteřiny....

Nick se jen stačil instinktivně natočit na bok, uskočit už nedokázal. Zavírající se dveře ho udeřily obrovskou silou a úder ho odhodil až na druhou stranu chodby. Tvrdě dopadl na studenou podlahu a mobil mu vyletěl z ruky neznámo kam. Ležel na studené podlaze a sténal, rameno, které schytalo náraz, ho při pohybu zabolelo tak, až mu do očí vyhrkly slzy. Hlava, do které se udeřil o protější stěnu, se mu motala a před očima mu poskakovalo snad tisíc hvězdiček. Zůstal ležet na zemi a snažil se vzpamatovat.

„Nicku," slyšel kdesi zdáli Leeho hlas.....a bouchání.....Proč tu někdo bouchá?

Přemáhal závrať a pomalu se snažil vstát ze země. Proč mi nikdo nepomůže? Lee?

Podařilo se mu pomalu sednout, hlava se mu točila, z chodby a okolí se staly jen rozmazané fleky a čmouhy. Zády se opřel o oprýskanou zeď chodby a na chvíli zavřel oči. Rameno ho bolelo jako čert. Zdáli pořád slyšel bouchání a někdo volal jeho jméno.

Držel se za hlavu a pomalu a zhluboka dýchal, aby se vzpamatoval. Srdce mu bušilo jako o závod, a chodba pomalu dostávala jasnější obrysy.

A pak uviděl ten stín. Temní stín na konci chodby.....Jen tam byl. Pozoroval ho.

A pak zničehonic zmizel, prostě se propadl do podlahy. Jen ledový závan ho pohladil po tváři.

Nick najednou ucítil v hlavě tlak a hučení, před očima se mu zatmělo a pak........

Pomoz mi, slyšíš mě......POMOC!

Výkřik o pomoc zanikl v jeho jménu. 

„Nicku, Nicku," slyšel zdáli hlas, který mu byl povědomý, „prober se." Pomalu otevíral oči. Ležel u Sadie Frostové v bytě na pohovce a nad sebou viděl ustaraný obličej svého kolegy. O kousek dál na něj zíral uplakaný obličej Sadie Frostové.

„Co....se...stalo?" Nick se snažil vzpomenout, protože na posledních pár minut měl jedno velké černočerné okno. „Byl jsi na pár minut v bezvědomí, vyděsil jsi nás k smrti," řekl tichým, až nepřirozeným hlasem Lee. Nick viděl výraz jeho obličeje. Mísily se v něm obavy a starostlivost.

„Jak je ti?" zeptal se ho a Nick v jeho hlase cítil lehký tón strachu, který ale na sobě ze všech sil nechtěl nechat znát. Všechno se událo rychle, byla to vlastně otázka jen několika minut, ve kterých se jeho kolega zoufale snažil otevřít dveře, a Sadie v němém výkřiku stála zoufalá, neschopna pohybu nebo jakékoliv pomoci. Když dveře zničehonic samy povolily, už bylo po všem.

„Budu v pořádku, jen to byla dost velká rána, ale myslím, že otřes mozku to nebude. Mám tvrdou hlavu," snažil se vtipkovat Nick a pomalu si začal sedat. Hlava se mu přestávala točit, jen rameno ho pořád bolelo. Sykl bolestí. 

„Měl bych tě zavést do nemocnice," zamračil se Lee a Nick zavrtěl hlavou. „Není potřeba, to se rozhýbe," a usmál se. Sadie mu podala sklenici vody, oči stále plné slz.

„Tohle už se nedá vydržet," zajíkavě ze sebe vypravila a utřela si nos kapesníkem. „Dlouho už ne."

Lee se na ni podíval. Viděla jeho pohled, nesmlouvavý, snad i trochu v tuto chvíli rozzlobený. „Slibuji Sadie, že uděláme vše, co je v našich silách, abychom vám pomohli. Rozumíte? Vrátíme se sem." Podíval se na ni, v očích odhodlání a jí to stačilo natolik, že jen němě přitakala. Lee pomohl pomalu Nickovi vstát.

„Opravdu nechceš do nemocnice," otázal se Nicka, když ho naložil, lehce úpícího a sakrujícího do auta. „Ne, to bude dobrý. Už jsem zažil horší," kroutil se Nick na sedačce, protože rameno ho bolelo, „ale zlomeného nic nemám. Takže – nechci," řekl striktně. Lee ho nepřemlouval, taky neměl nemocnice od určité doby zrovna dvakrát v lásce a zamířil směrem k jeho bytu. Doprovodil ho až nahoru a odemkl mu.

„Jestli nemáš, čas, já to zvládnu sám," hudral Nick a snažil se vysoukat se z bundy.

Lee se zasmál. „To vidím."

Pomohl mu sundat bundu a Nick se opatrně sesunul na židli v kuchyni. Mlčel a na chvíli zamyšleně zíral do rohu kuchyně. Lee se už nadechoval s klasickou otázkou, jestli ještě něco nepotřebuje, ale Nick ho předběhl....

„Viděl jsem to!"

„To? Co přesně máš na mysli," Lee dosedl na židli proti němu. Už delší dobu se nemohl zbavit dojmu, že mu Nick něco tají. Že možná ví něco, co se mu zdráhá říct.

„Bylo to tam. Stálo to na chodbě. Ten duch, entita, nebo jak tomu budeme říkat. Bylo TO tam. Kousek ode mě. Stálo to tam a zíralo to na mě, jak se tam válím po zemi," dodal a Lee nechápal, jak se i v takovéto situaci vůbec může pokoušet o humor. „A pak to zmizelo. Někam se to propadlo podlahou a bylo to fuč...." povzdechl si a smutně se na Leea podíval.

„Zítra musíme do kanceláře. Musíme o tom domě a lidech v něm zjistit co nejvíce. Jinak se nepohneme z místa a dřív nebo později se stane něco ještě vážnějšího, než je rozbitá hlava, zlomené prsty a natlučené rameno," konstatoval Lee a Nick mu to už jen letargicky odkýval. Lee viděl, že je unavený.

„Jeď domů, budu v pořádku," zasmál se na něj Nick, když viděl jeho obavy.

Jel, ale nechtělo se mu.

Proč se o něj tak bojíš? Vždyť je to jen kolega? Jen kolega.......