ARO JE ČAS

226 14 0
                                    

O osm let později...

Alecovi a Jane je už patnáct let*. Je neuvěřitelné jak ten čas letí. S Arem máme v plánu tam večer hlídkovat. Aro je střeží jako oko v hlavě.

Večer...

Jsme tady. Ve vesnici křičeli lidé a hořel oheň. Chytila jsem Arův rukáv a táhla ho do keře. Pohlédla jsem tam a uviděla mrtvolu jejich matky a dvojčata stojící na hořící hranici. Bylo my jich líto, tak strašně moc. Věděla jsem že to jinak nepřežijí. Lidé za  půl hodiny odešli. Vystoupily jsme z úkrytu. Věděla jsem že kdybych mohla tak bych brečela. Koukla jsem na Ara a ten kývl. Přišla jsem k Jane.
,, je čas Aro" šeptla jsem.
,, teď " řekl. Zakousla jsem se. Jed proudil v těle. Jane sykla bolestí a omdlela. S Arem jsme vzaly dvojčata do náruče a vydaly se směr Volterra.
Cestou jsem o nich přemýšlela. Jak jim bude a tak dále. Usoudila jsem že co se stane to se stane. Určitě nás překvapí.

Volterra...

Položily jsme dvojčata do předem připraveného pokoje. Škubaly sebou a občas zakřičely, to bylo ovšem při proměně normální. Vytáhla jsem že své skříně rudé šaty.

Oblékla jsem je Jane a Alec dostal černou košily a kalhoty stejné barvy

Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.

Oblékla jsem je Jane a Alec dostal černou košily a kalhoty stejné barvy.
Pak jsem odešla z pokoje. Šla jsem za Caiem. Povídaly jsme si právě o dvojčatech. Oba jsme věděli že se budou hodit ale báli jsme se. Báli jsme se jejich darů.

Po proměně dvojčat...

Jane otevřela oči a posadila se. Alec její pohyby zopakoval. Aro a já jsme se usmály.
,, dobře ráno zlatíčka" zasmála jsem se,, Aro vám vše vysvětlí piccola" usmála jsem se na Aleca. Odešla jsem z místnosti a šla do velké síně. Marcus a Caie byly na trůnech.
,, probudily se " oznámila jsem.
, a?“ vyptával se Marcus.
,, jsou takový vystrašení. Ale nedivím se jim" zastal jsem se jich.
,, A ta žena? " zeptal se Caie.
,, je mrtvá ale u její smrti byly takže o tom vědí" v tom přišel Aro a naši nový upíři.
,, jídlo už jde " oznámil Marcus.
,, výborně" zaradovala jsem se.
Do síně přišli lidé a já se na ně  vrhla.
Dnes tu byly hlavně senioři takže docela bída, ale co už. Po lahodném jídle jsem se koukla na naše nováčky. Byly celý umazaní ale to já byla na začátku také. Usmály se na mě a já na ně mrkla. Jako vždy se drželi za ruce. Zlatíčka moje. Věděla jsem že je budu chránit. Všechny Volturiovy. Teď mi to došlo. Navždy.
,, mám vás moc ráda "

*v tomto příběhu jem bude patnáct
#pleasedonthate

THE DEVIL OF THE VOLTERRAKde žijí příběhy. Začni objevovat