Wicked Game✔️

23. kapitola - následky

Neústupná média se přihnala ze soudní síně rovnou do nemocnice. Byla tam vlastně ještě dřív, než tam stačil dorazit Alex se svou ochrankou. Naštěstí právě ta jim nedovolovala proniknout do jeho pokoje, kde ulehl zpět na svou postel a rozjímal o Liamovi a o tom jediném pohledu, který mu daroval. 

Jeho matka naléhala, že ho zavolá, ale Alex razantně odmítl. Věděl, že až se plavovlas osmělí, přijde za ním sám. Bylo až vtipné, že ještě donedávna nedokázal určit, kdo Liam Brenner je. Že si o něm myslel jen špatné věci, měl ho za ledovou skořápku bez jakýchkoliv emocí. Přitom se v něm toho tolik schovávalo. Tolik tužeb a citů, které by člověka mohly roztrhat. Věděl to. Teď už věděl, že Liam Brenner je jen zlomený puberťák, který neměl na výběr a musel se chovat jako dospělý člověk takřka od smrti své matky. 

A přesně, jak předpokládal, když na pokoji osaměl, protože jeho matka musela jít připravit Lisu na zítřejší školku a Mark zas upaloval za svými rodiči, ozvalo se tenoučké zaklepání na dveře, přičemž jeho strůjce se objevil vzápětí.

Hledí na sebe, jako by se viděli poprvé v životě. Vpíjí své zornice do těch Liamových a snaží se zůstat klidný, i když jeho srdce tluče na poplach. Ta jemnost v Liamově obličeji ho přivádí do stavu beztíže, ovšem ty oči ho sráží zpět na kolena. Ví, že mu jeho protihráč přišel něco oznámit. A ví, že z toho nebude mít radost. 

Sleduje, jak se ladným krokem odebere k volné židli vedle jeho postele. Usedne a znovu se na něj zadívá. Bez jakéhokoliv posunku či slova. Jako by mu stačil jen ten jejich společný pohled. Alex by tak mohl trávit zbytek svých dní. Koukat do těch chladných očí a utápět se v jejich vlnách. Prozkoumávat přes ně každé zákoutí Liamovy duše. Ztrácet se v přívalu ledového krystalu. 

„Už vypadáš líp," přetne ticho nakonec sám blonďák. Ruce má spojené v klíně, záda narovnaná a hlas pevný. Přesto Alexovi přijde, jako by se nepatrně klepal. 

„Doktoři říkali, že bych do tří týdnů mohl bejt zas jako rybička," reaguje na to svým unaveným hlasem. Ačkoliv si to snaží nepřipouštět, únava na něj útočí každým coulem. Ty dvě cesty na soud a zase zpět ho opravdu zmohly. Kdyby Liam nepřišel, zřejmě by znovu propadl spánku. 

„To je skvělá zpráva," usměje se nepatrně a sklopí hlavu. Jindy by za těmi slovy hledal ironii či jiné znamení, že se mu posmívá. To jediné sklopení hlavy mu však prozrazuje, že z toho má opravdu radost. Jen za ty roky přetvářek neví, jak se k té upřímnosti postavit. „Přišel jsem za tebou, abych ti něco oznámil."

A je to tady. Moment, kterého se od konce soudního jednání bál. Moment, který mu stahuje útroby a zastavuje několik úderů jeho srdce. Jistě mu přišel říci, že odchází. Přišel se s ním rozloučit. Protože ať to v sobě popírají a potlačují, jak chtějí, zamilovali se jeden do druhého. Zamotali se do té zpropadené hry natolik, že bylo snadné ji propadnout. 

„V první řadě bych se měl omluvit," zvedne hlavu a podívá se mu zhurta do očí. „Nemusel sis projít ničím z toho, kdybych prostě sklopil hlavu a nepletl se do toho, co děláš. William by na nic nepřišel, nezískal by v Mattovi spojence a tím pádem by to neřešil ani můj otec. Sám jsem ti měl podstrčit důkazy."

„Omlouvat se nemusíš," nepustí ho, aby pokračoval. Ani neumí spočítat, kolikrát si představoval, že před ním Liam sedí a prosí ho o odpuštění. Jenže teď, jako by mu vzal vítr z plachet. Alex pochopil, proč se Liam choval tak, jak se choval. Proč se ho zuby nehty snažil odradit od pátrání. „Chránils jedinou rodinu, kterou jsi měl. Navíc nikdo netušil, jak se věci semelou. A i když je tvůj táta, jakej je, pořád je to tvůj táta."