Happiness or Bad luck || h.s.

Happiness or Bad Luck ~ #13

Myslet si, že je všechno v pohodě, není někdy dobrý nápad. Ráda bych řekla, že jsem se probudila do zcela normálního dnu, ale co bych vám pak vyprávěla..

Hned totiž, když jsem otevřela své modré oči s kapkou šedi, jsem obdržela telefonát, který jsem zaboha nečekala, že se někdy uskuteční. Byla jsem dost vyděšená, když jsem číslo zvedla svou třesoucí se rukou a pak poznala kdo volá.

„Ano?" řeknu roztřeseným hlasem.

„Tady doktor Smith. Je u telefonu slečna Johnson?" ozve se z druhé strany. Chvíli jenom zaraženě koukám neschopná slov, ale poté si uvědomím, že přímo prahnu po odpovědi.

„Ano, to jsem já." víc nervózní už být nemůžu, mám hrozně moc blbý pocit.

„Jde o vaše rodiče.." říkám vám, že se mi zastavilo srdce.

"C-co se stalo?" zeptám se vyděšeně.

„Vaši rodiče měli autonehodu." jsem v šoku a oči mě začínají pálit od návalu slz, které se hned dostanou na povrch.

Sedím, držím telefon u ucha a dívám se do zdi s uslzenými oči. V hlavě mám ty nejhorší scénáře. Prosím, ať se jim nic nestane..

„Jste tam?" Uslyším a já neschopna pohybu se snažím promluvit.

„J-jo.." další slzy mi stékají po tváři a já mám chuť řvát. Proč se tohle děje?

„Dobře, mohla byste nějak přijet? Abych vám řekl jejich stav osobně?" Zeptá se mě.

„Jo.. n-nějak si t-to zařídím."

„Dobře, jsou v nemocnici The Royal London Hospital, ano?"

„Dobře, nashle.."

„Na shledanou." zavěsím.

Mobil mi vypadne z ruky a já ubrečená sedím a přemýšlím o všem, co se muže stát. Moje oči mě pálí z mých slz, které stále stékají dolů po mých napuchlých tváří. Pohnu se až v momentě, kdy uslyším telefon, který vydává zvuk, že mi někdo zase volá. Můj pohled se otočí na zvonící telefon vedle mých nohou, který rychle popadnu do svých ruk, abych se dozvěděla, kdo mi volá.

Harry.

Moje oči sledují obrazovku, kde je jméno kluka, který mi doslova motá hlavu. Zvednu to a opatrně přiložím telefon k mému uchu.

„Noelle?" Uslyším chraplavý hlas a moje slzy se zase derou na povrch. Začnu vzlykat.

„Noelle, co se děje?" Nejsem schopná slov..

„Harry.." zašeptám jeho jméno.

„Co se stalo?" Řekne vyděšeným tónem hlasu.

„Můžeš přijet?" Zeptám se skoro neslyšně, ale já vím, že mě slyšel moc dobře.

„Za chvíli jsem tam." Dořekne a hned na to slyším, jak se hovor přerušil.

Když stále jenom sedím a brečím, uvědomuju si co se to stalo. Nemám sílu na to, abych to zastavila. Tolik nehezkých scénářů mi koluje hlavou a já si sama sobě nechci žádný připustit.

Škubnu sebou, když náhle uslyším zvonek, který mě probere z mých strašlivým myšlenek a  svou hlavu stočím na dveře. Peřinu dám stranou, mé nohy dám z postele ven a hned na to, se na ně pomalu postavím. Můj směr zamířím ke dveřím, ze kterých se rozejdu ke schodům a stále neschopná zastavit slzy se beru dolů po schodech.

Dojdu před hlavní dveře, kde se zastavím a pomalu stahuju kliku směrem dolů, abych otevřela dveře. Jenom, co jsem chtěla dveře vzít směrem ke mně, se dveře prudkým pohybem otevřeli, až jsem se divila, že mě nezasáhly.