Cizinec

III.

Znenadání mě sledoval pár zelených očí. Jeho obličej vypadal unaveně a i přes všechny předchozí zvuky se usmíval.

,,Omlouvám se, že jsem tě vyděsil," řekl a prohlížel si mé zničené tělo, ,,mohu ti nějak pomoci?"

V hrudi se mi rozlil příjemně hřející pocit. Ačkoliv jsem si nemohl tu lež odpustit, stejně jsem ji vyřkl.

,,Ne, jsem v pořádku."

Cizinec tedy jen chápavě kývl. ,,Chápu, nechceš se o tom bavit." Na rtech mu stále zůstal úsměv.

Postavil se a jeho silueta mi tak zakryla pohled na slunce. ,,Půjdu, jsem otravný," pronesl a odkráčel pryč.