Cizinec

XXX.

Ulice města pohltila tma a nebe bylo plné hvězd, které strážily životy smrtelníků.

Pod světlem pouličních lamp se procházela pouze tmavá silueta. Při každém výdechu jí z pusy vyšel kouř.

Byl to jeden z prvních zimních dnů tohoto roku. Z nebe dopadal jemný déšť a jedna neposedná kapka uhasila cigaretu, již třímala postava mezi prsty.

Tiše zaklela a při promluvení jí vyšel z úst další obláček páry.

Navzdory pozdní noční době po ulici bloumal ještě někdo. Kroky vzbudily v postavě zvědavost a trhnula hlavou směrem k němu.

Na chvíli byste mohli v jejích očích zahlédnout radost, která byla ale rychle zamaskována nezájmem.

,,Hajime," řekl cizinec namísto pozdravu. Na rtech mu pohrával úsměv, ale v očích se mu radost nezračila.

,,Ah, to jsi ty," odfrkl si již zmíněný Hajime a zahodil uhaslou cigaretu. Nezájem v jeho hlase avšak nemyslel vážně.

,,Rád mě vidíš, že?" poznamenal muž naproti němu ironicky, na znamení povšimnutí si jeho špatné nálady.

,,Už je to pár let, co jsme se viděli naposled," odvětil.

,,Deset," upřesnil cizinec, ,,deset let." Jeho hlas se třásl, jako by plakal.

Hajime si ho prohlédl, ale žádné slzy nespatřil. ,,Jak se máš?" pokusil se o rozhovor.

,,Nic zajímavého," odpověděl. ,,Jak vám to jde s Chiaki?" řekl provokativně a snažil se dostat se k tomu, co se stalo při jejich posledním setkání.

,,Tohle sem netahej," odsekl Hajime a zamračil se.

,,Chyběl jsem ti?" ptal se cizinec dál.

,,Přátelé ti vždycky chybí."

,,Považoval jsi mě za přítele?" Hlas se mu opět roztřásl.

Hajime tak rychle neodpověděl, aby se na chvíli cizinec ztišil. Lampě, jež je ozařovala, praskla žárovka.

,,Ano," prolomil ticho.

,,To... je hezké. Jsem rád, že někoho tak hloupého, jako jsem já, považuješ za přítele," pousmál se cizinec, tentokrát upřímně.

Hajimeho reakcí bylo jen tiché hm.

Poté oba jen tiše stáli a přemítali, jak se asi ten druhý má. Změnilo se něco od jejich odloučení? Změnily se city, které mezi nimi byly?

,,Omlouvám se," vypravil ze sebe vyšší z dvojice, bělovlasý cizinec.

,,Proč?" položil Hajime otázku, kterou bělovlásek čekal.

,,Dalo by se říct, že za svou existenci. Vždyť ti jen kazím život," odpověděl a usmál se, aby Hajime necítil žádnou vinu.

,,Hlupáku," protočil nad ním Hajime očima a pousmál se. ,,To, že se zamiluješ do špatného člověka neznamená, že mi kazíš život."

,,Nemyslel jsem jen to," odporoval cizinec, ,,vždyť mě znáš."

,,Ano, a právě proto ti říkám, že se nemáš za co omlouvat," zopakoval hnědovlásek.

Cizinec by paličatě pokračoval ve svém názoru, ale nechtěl se s Hajimem hádat. Tak oba jen mlčeli.

Pro oba od jejich odloučení uplynula hrozná doba. Měli tolik toho, co by si mohli sdělit, ale vlastně nenašli společnou řeč. Oba si prošli velkou změnou a nebyli to ti dva chlapci, co si spolu užívali dětství.

,,Minule jsi to byl ty," prolomil klid bělovlásek a oči se mu zaleskly. V hlase se mu mísil smutek a strach.

Svíral se mu žaludek a hlavou mu probíhalo, že tohle může být naposledy. Naposledy, co svou jedinou lásku uvidí.

Zdálo se být nemožné, že jeho city ještě nezmizely s časem, ale bylo to tak.

Přistoupil k muži naproti o krok blíž a pocítil nervozitu z té blízkosti.

Teď nebo nikdy.

Naklonil se k němu a vtiskl mu polibek na tvář. Pro nic víc se neodvážil.

Žádné pocity mu to ale nepřineslo. Pořád to byli jen dva přátelé. Jeden polibek nic nezměnil.

Sužovalo ho zoufalství celé téhle situace, byl naprosto neschopný změnit city toho druhého. Rozhněvala ho nesmyslnost toho hloupého pocitu nazývaného láska.

Hajime se mu díval do očí a snažil se z nich něco vyčíst. Po tváři mu sklouzla slza z jeho bezmoci změnit svou lásku a pomoct tak kamarádovi.

Bělovlásek pocítil vinu za jeho negativní emoce a náhle jí nedokázal čelit. Způsobil moc problémů a teď je nedokázal vyřešit.

A ač to bylo to nejhorší řešení, rozběhl se pryč. Nechal Hajimeho se všemi svými city v zapomnění a rozhodl se začít znovu.

Kolem něj foukal vítr a on přes jeho fičení nic neslyšel. Ani hlas svého srdce říkající, že se má vrátit.

Probíral se svými myšlenkami tak soustředěně, až se mu zapletly nohy a on upadl.

Tahle situace byla moc zoufalá, tak, že se jí mohl jen zasmát. Bělovlásek, sedíc na zemi, se tak rozesmál na celé kolo. Smál se své hlouposti a tomu, že se vůbec narodil. Přišel mu vtipný i kamarádův vztah s Chiaki, i jejich poslední hádce se zasmál.

Když se nad tím ale zamyslel, rychle mu sklaplo.

Znenadání se mu tedy naopak zachtělo se rozplakat. To si ale zakázal, tak si jen skousl spodní ret a soustředil se na vítr.

V zamyšlení ani nepostřehl příchod Hajimeho. Až jeho hlas ho probral.

,,Pojďme na to zapomenout," řekl přívětivě a podal bělovláskovi ruku, aby mu pomohl na nohy, ,,pojďme začít znovu... společně."