„!I hate you!" „And I miss you!" (DorianxGrey)

12.kapitola

David:
Dnešní den začal skvěle, ráno jsem si dali s Déjou rychlovku, a sprchu. Pak jsme zašli nakoupit něco ke snídani a obědu. Po snídani jsme vybrali nějaké oblečení na dnešní oslavu, rozhodli jsme se, že pojedeme k Vláďovi dřív, aby jsme ho překvapili. Koupily jsme mu s Déjou, jeden společnej dárek.

Naobědvali jsme se a, už ve dvě stáli před dveřmi a čekali, až otevře. Byl překvapenej, ale hned nás pozval dál. Přivítali jsme se, a my mu následně popřáli. Nikdo tu ještě nebyl, takže jsme mu, aspoň pomohli s přípravama.
Po třetí hodině začali chodit lidi, a když jsem akorát šel ze záchoda, tak někdo zvonil, ale Vláďa se nějak neměl k tomu jít otevřít. Takže jsem se toho ujal já. A jakmile jsem otevřel dveře, myslel jsem že uteču, z jeho pohledu bylo vidět, že by nejspíš udělal to samé.

„Ahoj."pozdravím  pomalu.

„Čau."odsekne a obejde mě, jakoby nic. Pomalu zavřu a otočím se za ním, ale zůstanu stát a koukat jak jde za klukama. Zasáhlo mě jak k nim přišel a začal se smát, mluvil jsem o tom s Déjanem, říkal že nás nechá o samotě, abych mu navrhl, že bysme si měli promluvit.
Mám strach, kurva moc velkej, bojím se, že mě pošle do háje, možná i někam jinam. Ale risk je zisk, aspoň to zkusím.
Dojdu k nim a stoupnu si mezi Vláďu a Déju, naproti Martinovi. A nenápadně ho pohladím, když se nikdo nedíval, hned bych ho tu ohnul za rohem, ráno mi to nestačilo. Pousměju se nad svýma perverzníma myšlenkama, a vezmu si od Vládi panáka. (pozn. autorky- nevím jak sklonit to jméno:/)
Po pár panácích, si ani neuvědomuji, jak upřeně ho pozoruju, a on si toho zřejmě všiml. Sakra.
Vláďa odejde po chvilce pryč, a Déja oznámí, že jde na záchod a pohladí mě po rameni, když se za ním ohlédnu, tak na mě jen mrkne  a usměje se.
Já se nervózně otočím a na sucho polknu.

„Chceš si promluvit?"vypadne ze mě, aniž bych chtěl.

„A máme o čem?"ani se na mě nepodívá.

„Určitě jo."řeknu okamžitě.

„Dobře, tak jo. Teď?"konecně se na mě podívá, a já vidím v jeho očích strach. Do hajzlu, co jsme to provedl.

„Jo, ještě bych si to mohl rozmyslet."odpovím a vydám se někam kde je klid. Otevřu náhodné dveře, a s mým štěstím to byla ložnice. Sednu si na postel a on kus ode mě. Au.

„Kurva moc mě mrzí, že jsem se tak choval. Sere mě to a nevím jak to napravit, za tu dobu co jsem byl pryč, jsem o tom hodně přemýšlel, a uvědomil jsem si spoustu věcí.
Udělal jsem hodně chyb, a chápal bych kdyby ses na mě, už někdy nepodíval, ale.."začnu abych to měl už za sebou a na nic nezapomněl, ale on mi skočí do řeči.

„Nenávidím tě."podívá se mi do očí a ve mně se něco zlomí. Píči k čemu jsem ho to donutil.

„chybíš mi.."dokončím větu a ignoruju to co řekl, s tím už nic neudělám. Koukám na jeho reakci, vypadá jako by mu to vyrazilo dech, ale proč by mi měl věřit. Nemá k tomu žádný důvod.

„Ty mně taky. Kurva zatraceně moc, mě to všechno bolí, nevím jestli sis uvědomoval jak moc mi tím ubližuješ, bolelo to už od první urážky co si mi řekl."nikdy jsem si to neuvědomoval. „Byl jsem, ještě malej a nechápal jsem proč se tak chováš, ale i přes to by mě nikdy nenapadlo, že to dojde až k tomu, že budu mít strach se na tebe podívat, aby si mě nezabil. Ano, až takovej jsem z tebe měl strach, ale i tak jsem to nedával najevo a hádal se s tebou, jakoby nic. Jenže uvnitř to neskutečně bolelo, a čekal jsem kdy mi dáš pěstí. Vím, že bys to neudělal, ale i tak jsem měl strach."má pravdu nikdy bych ho neuhodil. „ A teď tady s tebou sedím, všechno ti to říkám, a snažím se nerozbrečet."vychrlí a vidím jak mu po tváři teče slza.

„Promiň, moc mě to mrzí. Nikdy jsem neměl dopustit, aby se to stalo, abych se tak k tobě začal chovat. Vím, že mi to zřejmě neodpustíš, ale chci abys to věděl."pošoupnu se k němu blíž a pohladím ho po rameni, překvapivě neucukne ani mě neodstrčí, naopak mě obejme. Tak silně, jako by mě chtěl udusit. Chvilku mi trvá než si uvědomím co se děje, ale v zápětí mu jeho objetí opětuju, zachvilku stisk povolí, ale nedotáhne se. Byli jsme v téhle pozici, asi deset minut než se odtáhnul, a já cítil jak mám mokré rameno. A on musel taky, protože mě to taky rozbrečelo.  Zvednu ruku k jeho obličeji a utřu mu všechny slzy, které tam měl. Překvapeně se má mě podívá, ale v jeho očích už není strach, nýbrž pocit který nedokážu popsat.

„Potřebuju čas, na to abych si uvědomil co se tady stalo, ale chci se s tebou bavit. Mám tě rád brácho."usměje se a já vím, že ten úsměv je pravý. Líbí se mi na něm ten úsměv.
Tentokrát mu padnu kolem krku já a znovu mi začnou téct slzy, nečekal bych, že vysloví zrovna tohle, když před chvilkou říkal, že mě nenávidí.

„Já tebe taky."zašeptám mu do ramene a on mě začne hladit po zádech. I přes to, že jsem větší než on se v tuhle chvíli cítím slabší.
Přijde mi to jako hodiny, když jsme v téhle poloze, ale mně to nevadí. Už nebrečím, dokázal mě utěšit jen tím, že mě hladil.

„Už v pohodě?"podívá se mi do očí a sestře usychající slzy.
„Lepší."opatrně se usměju.

„Měli bysme jít zpátky, aby nás někdo nehledal."prohodím a zvednu se.
„Souhlasím."okamžitě mě následuje. A já se musím usmát.
Sedneme si k baru, a dáme si panáka.

„Tak na nás."zvednu svoji skleničku.
„Na nás."přitaká a udělá to samé.
Nakonec to nebylo, tak špatné jak jsem si myslel, ale měl jsem důvod se bát. Možná mi jen těch pár panáků dodalo kuráž, ale hned jak se za námi zavřeli dveře, cítil jsem jak rychle střízlivím.

Ahojky, jak se vám líbí takhle dlouhé kapitolky? Podle mě jsou lepší, než ty které čtete 50 sekund. Opět je tady přes 1000 slov. A já jsem na sebe pyšná. Tak si užívejte zbytek dne a mějte se fajn. Justy❤️