Vánoční zázrak (VÁNOČNÍ SPECIÁL)

5.

„No já jsem si říkala, kdy mi zavoláš!?" zvednu telefon Simči. Zrovna odcházím z marketingové firmy pana Bartáka. Byla jsem si prohlédnout prostory, kde se bude konat vánoční večírek příští pátek.

„Cože?" ozve se zmateně.

„Voláš kvůli Davidovi, ne? Hele, musím uznat, že –"

„Emo, to probereme potom," skočí mi do řeči. „Neuvěříš, co se právě stalo! Čekala jsem v kavárně dole na kafé, když za sebou uslyším rozhovor... Byla to asistentka majitele obchoďáku! Chtěla po někom, aby ještě narychlo vyzdobil centrum, ale ten někdo nemohl, nebo to odmítnul, už nevím. No prostě jsem se s ní dala do řeči. Zná mě, protože jsme spolu pro ni minulý rok vybíraly šaty na prodlouženou její dcery."

Vypadá to na delší rozhovor, tak se posadím dole u recepce a čekám, co ze Simči vypadne.

„Říkala mi, že každý rok mají domluvenou jednu paní, která obchoďák vyzdobí, ale letos si zlomila nohu, tak to musela na poslední chvíli zrušit. Majitel se prej o vánoční výzdobu moc nezajímá, ale přesvědčila ho, aby se poohlédli po někom jiném. Bohužel, už je dost pozdě a Vánoce jsou... ty jo! Za 24 dní! Chápeš to?"

Zasměju se, ale pobídnu Simču. „No a dál?"

„Teď přijde to nejlepší! Řekla jsem jí o tobě! Co děláš, jak jsi šikovná a ukázala jsem jí tvé webovky. Zmínila jsem taky, že jsi onehdá, když jsi za mnou přišla, popisovala, jak bys to tady vyzdobila, a že je to škoda."

„Počkej, počkej... tím mi chceš říct, že já vám mám vyzdobit centrum?"

Simča se prudce nadechne. „Proboha! Můžeš, že jo?! Říkala jsi, že už teď před Vánocemi nic nemáš, jen ten večírek!"

Zamyslím se. „Jako jo... můžu, akorát to bude náročný, protože výzdoby se dělají, když je zavřeno, takže buď v neděli, nebo ve svátek. Bude se to muset dělat po zavíračce a brzy ráno, protože se tam pohybuje moc lidí."

„Emo, prosím! Já si šplhnu a ty si vyděláš a určitě získáš nový kontakty!"

„Někdo se mi ozve?"

„Určitě! Paní vypadala celkem nadšeně, tak čekej telefonát," skoro zazpívá do telefonu.

„Dobře, zatím se podívám na jiné vánoční výzdoby, které jsem dělala."

„Bezva! Jsi nejlepší. To se uvidíme ještě častěji!" vykřikne nadšeně do telefonu.

„Simi, vidíme se skoro každý den."

„No však! Těším se, až tě uvidím v akci!"

Paní mi zavolala asi o dvě hodiny později, jelikož jsem měla čas, domluvily jsme se, že se ještě dnes zastavím za samotným majitelem. Kamča mi pomohla dát dohromady pár návrhů, které jsme vytvořily letos i loni. Na šestou se vypravím do obchodního centra, ale s odpolední dopravou (a Vánocemi) mi to sebere skoro půl hodiny.

Už jsem se viděla doma! Rychle si zaběhnu pro svoji oblíbenou kávu a na skok za Simčou, abych si u ní odložila kabát. Ta mi popřeje štěstí. Zbývá mi asi patnáct minut. Pomalu vyjedu nahoru, ale zaujme mě výzdoba jednoho obchůdku. Postávám u něj a popíjím kávu. Nakonec se vydám uličkou k dalším eskalátorům, ale do cesty mi vběhnou děti. Abych nevylila zbytek kávy, rychle ustoupím na stranu ke sloupu a koukám za nimi, přitom nesouhlasně kývu hlavou, ale uculuju se. Vyjdu zpoza sloupu a... náraz. Už zase!

Ačkoliv nemám plný kelímek, káva vyšplíchne a tentokrát dopadne i na mě. Vážně bych měla uvažovat o tom, že začnu používat plastová víčka! Ale když já nesnáším, jak se mi pak celé zapatle od rtěnky!

Vyjedu očima po černé košili nahoru a vytřeštím oči. Oba ztuhneme.

„Zase vy?!" zahřmí na mě svým hlubokým hlasem.

„Děláte si ze mě prdel?!" vyjedu po něm.

„Do hajzlu, to pálí!" odlepí si košili od těla a zabodne do mě nasraný pohled. „Čím dál lepší! Co to bude příště? Kyselina?" zašklebí se.

Protočím oči, zatímco se zohne pro kelímek, který mi asi někdy mezitím vypadnul z ruky, a odhodí ho do nedalekého koše. Lidé se po nás opět otáčí a dokonce se objeví uklízečka a začne vytírat podlahu. Muž mě chytne za loket a odtáhne trochu stranou.

„Měl bych vám začít posílat účet za čistírnu, nemyslíte?!"

„Vy máte dneska alespoň černou košili, co mám říkat já?!" ukážu na sebe.

Oči mu sklouznou dolů a ještě přitom nakloní hlavu. Mlčí a prohlíží si mě. Zamračím se a také se na sebe podívám. No bezva! Mám polité celé jedno prso a skrz bílou látku prosvítá krajková podprsenka s černým lemem. Zanadávám a snažím se zakrýt sakem.

„Myslím, že toho máte na praní víc než já...," zamumlá.

Fajn, ještě to okomentuj! „Hlavně mám schůzku! To udělám určitě dobrý dojem s politou košilí," zanaříkám.

„Hele, já mám taky schůzku, abyste věděla!"

„Vy máte pořád schůzku..." znovu protočím oči.

Nenávistně se na mě zadívá, a pak se opět ušklíbne. „Počítám, že vám politý... hrudník do karet spíš nahraje. Ať už se jedná o jakéhokoliv pitomce, splní vám první poslední!"

To jako měl být kompliment, nebo co? Líbí se mu moje prsa?

„Nevím, na co narážíte, ale jedná se o pracovní schůzku, spíš budu k smíchu," podotknu.

„Vážně? Žádný randíčko?" vrátí mi to z minula. „Věřte mi, žádný chlap není imunní vůči... hm," kývne směrem k mým prsům. „Tak nedělejte! Určitě toho ráda využijete!"

Co prosím?!

„To mi jako chcete naznačit, že mám ve zvyku se k úspěchu prošukat?!" neberu si servítky.

Trochu ho to zaskočí, ale jen výmluvně pokrčí rameny.

„Vy jste fakt hroznej debil!"

„A vy pořád stejně blonďatá blbka! Neměli by vás vůbec pouštět mezi lidi, když na ně v jednom kuse vylíváte kafé!" zvýší na mě hlas.

„Máte snad něco proti blondýnkám?! Vy jeden zakomplexovanej –" vykročím k němu, ale moje výška hraje pro něho, tak se hned zastavím.

Uchechtne se na mě a naprosto uvolněně si vloží ruce do kapes u kalhot. „Co? Chtěla byste po mně zase něco hodit? Nemáte co!"

Nasraně zavrčím a rozmáchnu se rukou. Kabelkou ho udeřím přímo do paže a hned se vydám pryč. Naštěstí dámské toalety jsou za rohem. Tam budu mít od něho pokoj. Je tu pár žen, ale nevšímám si jich. Vezmu si několik ubrousků a snažím se košili trochu vysušit. Teď nemá cenu to máchat ve vodě, to udělám, až přijedu domů. Zlatý domov!

Zapnu si sako, ale část skvrny je pořád vidět, stejně jako má podprsenka. Co nadělám! Rychle zaletím pohledem na hodinky. Mám už pět minut zpoždění! Upravím si vlasy, přejedu rty rtěnkou a vydám se na schůzku do vrchního patra. Raději se už neotáčím.

Ve dveřích se setkám s tmavovlasou paní. Zrovna odchází. „A! Vy musíte být slečna Lukasová! Mluvily jsme spolu." pozdravíme se a potřeseme si rukou. Otevře mi dveře, za kterými se nachází její kancelář, a pak další dveře. „Támhle zaťukejte, pan Adler už vás očekává." usměje se na mě a odejde.

Tak fajn! Přejdu ke dveřím a třikrát zaťukám. Nic. Zaťukám znovu. Nic. Přece říkala, že už mě čeká?! Nebo snad odešel ještě před ní, když mám zpoždění? Pomalu otevřu dveře a nakouknu dovnitř. Nikoho nevidím. Dokud se ve dveřích toalety neobjeví muž.

Zůstaneme na sebe překvapeně zírat.

Nevím, kdo je větší chudák, jestli Ema, nebo ten muž!😂 Představte si, že máte nějakou schůzku a tohle se vám stane... brrr!😱 Ale teda sama nemám ráda víčko na kelímku a beru si ho bez.