Vánoční zázrak (VÁNOČNÍ SPECIÁL)

17.

Trhnu sebou a odskočím od něho. Podívám se doleva. Asi pět metrů od nás stojí mí rodiče. „Mami? Tati? Co-co tady děláte?" to je zlý sen, opravdu.

Máma těká pohledem mezi mnou a Maxem. Táta vyloženě hledí jen na něj. „My? Byli jsme se projít v lese, ale už je skoro tma," odpoví máma. „Co ty tady děláš?" přejede po Maxovi pohledem.

„Já-já... teda my byli tady v dětském domově, Max dětem koupil dárky, protože... no to je na dlouho," pak si uvědomím, že jsem ho poprvé oslovila jménem a chci se opravit, „teda chci říct pan Ad-"

Max mě předběhne. „Max Adler, těší mě." natáhne k rodičům ruku a vzájemně se představí. Nezapomene přidat okouzlující úsměv se dvěma ďolíčky.

„A vy jste určitě ten, co Emince věnoval srdce!" rozplývá se máma.

Vyděšeně vykulím oči. „Cože...?"

„Konečně vás poznáváme."

Konečně... co? Kouknu na Maxe, který se ohromně baví. „Mami, ale –"

„Nápodobně," skočí mi do řeči a nikdo si mě nevšímá. „Ema mi o vás vyprávěla."

„No nám neřekla o vás nic! Dozvěděli jsme se to od Šimona... ach, znáte Šimona?"

„No ovšem, už jsme se viděli. Emo! Jak to, že jsi o mně nepověděla vašim?" zazubí se na mě a obtočí ruku kolem mého pasu.

Neunikne mi, že mi začal tykat a zamračím se. Co to sakra vyvádí?! „Co vám proboha Šimon navykládal? Jaký srdce?" pak mi to dojde. „Aha! Ty myslíš perníkový!"

Rodiče se na sebe zmateně podívají. „Emo, nevím, co myslíš... Šimon nám jen sdělil, že jsi někoho potkala, Maxe, a že ti dal své srdce."

Zabiju ho! Zabiju Šimona!

Max se vedle mě začne tiše pochechtávat.

„Jsme tak šťastní, že sis už konečně někoho našla a takového sympaťáka!"

Zrudnu. To je trapas!

„Děkuju vám paní Lukasová, jste moc milá, počkejte, až vám povím, jak jsme se s Emou seznámili.... Úplně mě... zasáhla." dloubnu do něho loktem, až trochu hekne. „Přímo do srdce..." ušklíbnu se při představě, jak jsem ho ve skutečnosti trefila kávou do hrudníku.

„A nechcete jít s námi? Uvařím nám kávu a napekla jsem cukroví."

„To zní úžasně!" pronese s nadšením Max.

Zpanikařím. Proč mě tak trápí?! Baví ho to? „Ale! Ale my musíme jet, Max ještě musí... pracovat, že?" věnuju mu varovný pohled.

„Máš pravdu... zlato," mrkne na mě.

Zlato? Zlato?!

„Tak byste mohli spolu přijít o svátcích, co říkáte? Alespoň se o vás dozvíme víc?" navrhuje táta.

Max začne přikyvovat a já ho snažím natlačit k autu. „Uvidíme! Mami... tati.... už-už musíme, ahoj!"

„Moc mě těšilo!" křikne na ně ještě Max.

Vydechnu si, až se rodiče vzdálí ve zpětném zrcátku Maxova auta. Jemu na tváři neustále pohrává úsměv, zatímco já rudnu vzteky. Chci se na něho obořit, ale nestihnu to, protože mu někdo zavolá. Nejspíš z Německa, protože sotva rozumím dvě slova. Mluví dlouho a já si přehrávám, co se stalo.

Nejdřív se skoro políbíme. Dvakrát. A pak v tu nejnevhodnější chvíli potkám rodiče. Bezva. Ti si teď myslí, že mám přítele a ještě k tomu Maxe, který není nic víc než jen bývalý klient. Super. A kdo se nejvíc baví? Max.