Vánoční zázrak (VÁNOČNÍ SPECIÁL)

18.

Dopoledne jsem ještě zkontrolovala, jestli je vše připravené na večer a trochu uklidila ve studiu. Kamča odjela s přítelem za jeho rodinou na Slovensko, takže dostala volno. Odpoledne jsem se jen tak válela s Laskonkou a dala si dlouhou koupel. Pak začaly přípravy na večer.

Mám chuť se pěkně vyparádit a těším se, až obléknu nové šaty. Nejdřív jsem pečovala o své tělo a pleť. Pak přišly na řadu vlasy. Ty si vyfoukám a sepnu do drdolu, přitom dva pramínky nechám volně viset. Oči namaluju jemně do bronzova, přidám řasenku a nezapomenu na rudou rtěnku. S pohledem do skříně pokrčím rameny a vytáhnu svůj černý krajkový set. Vím, že to nikdo neuvidí, ale budu se cítit fantasticky. Upravím si šaty na prsou, aby hezky vynikl žlábek a poslední, co potřebuju, jsou kotníkové boty na vysokém podpatku a do malého psaníčka vhodit jen to nejnutnější.

V šest vyjdu před dům, kde už čeká bratr. Zaveze mě, abych se mohla napít. Má co žehlit, tak toho teď pěkně využiju. Naštěstí sníh víceméně roztál a nemrzne, alespoň se na těch jehlách nezabiju.

Brzy jsem na místě a pyšně se rozhlížím po své práci. Švédský stůl zdobí mnohé mňamky a mám v plánu je zanedlouho ochutnat. Vyhledám pana Bartáka a poděkuju mu za pozvání. Sklidím komplimenty nejen za svoji práci, ale i vzhled. Zaměstnanci se už asi potřebovali odvázat, protože večírek se brzy rozjede, nechybí ani DJ, který pouští remix vánočních písní.

Zastaví se u mě skupinka mužů a dají se do řeči, což mi hned zvedne sebevědomí. Zrovna se smějeme historce jednoho z nich, když zaznamenám známou tvář. Okamžitě si mě všimne a na tváři se mu objeví nepatrný úsměv. Vyruší ho pan Barták a začnou spolu mluvit. Já se vrátím k rozhovoru, který probíhá kolem mě.

Sejdeme se až u baru, kde prázdnou skleničku od šampaňského vyměním za gin s tonikem.

„Sleduješ mě snad?" začnu.

Uchechtne se. „Hezká výzdoba, slečno Lukasová."

Zamračím se. „To si zase vykáme?"

Zakroutí s úsměvem hlavou a přiťukne si s mojí skleničkou. „Na tykání. Oficiálně."

Sednu si na barovou židličku a dám si nohu přes nohu. „Co tady děláš ty?"

„S Leošem se znám, spolupracovali jsme spolu." opře se o bar a sjede po mně pohledem. „Mimochodem vypadáš naprosto dokonale."

„Děkuju," zaculím se a usrknu z brčka. Zajiskří mu při tom pohledu v očích. „Ty taky nejsi k zahození..." dnes měl tmavé kalhoty a světle modrou košili. Docela ladil s mojí výzdobou tady.

„Takže... dostala jsi můj vzkaz?"

„Samozřejmě." dál se věnuju drinku.

„No a? Pomohlo to?" vyptává se s očekáváním.

„Hm... trochu jo," trápím ho, „nejspíš ti odpustím."

„Omlouvám se, nechtěl jsem být nějak hrubý, ale nevěděl jsem, že je to tak zamotaný. Každopádně tvoji rodiče jsou opravdu milí."

„To ano... ano, jsou."

„A jsem rád, že to tak je, proto jsem se usmíval, než jsi mi práskla s dveřmi od auta."

„Aha... počkat. Co?" uvědomím si, že nevím, o čem mluví. Proč je rád? Za co je rád?

Přisune se blíž, takže musím víc zaklonit hlavu, a zadívá se mi na červené rty, než promluví: „Jsem rád, že nikoho nemáš."

„Emo! Něco jste mi slíbila." trhnu hlavou na provizorní parket, kde na mě pokřikuje jeden z mužů. Slíbila jsem mu tanec. „Já... musím jít tam... tancovat." seskočím ze židle a odcupitám na parket. Max zůstane u baru a celou dobu ze mě nespouští oči. Ani tehdy, když se k němu přitočí nějaká zrzka.