Vánoční zázrak (VÁNOČNÍ SPECIÁL)

1.

„Hele... věříš na vánoční zázrak?" zeptám se své kamarádky, zatímco se věnuju dortu na svém talířku.

„Jak to myslíš?" zamračí se a dál upravuje šaty na sametovém ramínku.

„Já nevím... třeba, že se díky Vánocům někdo uzdraví, nasněží, i když je poměrně teplo... nebo potkáš muže svých snů a on se do tebe zamiluje..." zasním se a přitom nezapomenu houpat nohama na pultu, kde sedím.

Simča si povzdechne a přistoupí ke mně. „Blbost."

Já sním dál. „Ale třeba jo. Včera jsem viděla jeden romantický vánoční film a tam –"

„Proboha, přestaň sledovat takový kraviny!" skočí mi do řeči a sní můj kousek dortu, který jsem si pěkně nachystala na vidličku.

Zamračím se na ni, ale pak jí vrazím talířek do ruky a seskočím z pultu. „Představ si to... půjdeš třeba po zasněžené cestě a uklouzne ti to a on tě zachytí do svý náruče... Nebo! V knihkupectví sáhnete po poslední knížce a on ti ji s úsměvem přenechá... Nebo si půjdeš zazvonit na zvon, zavřeš oči a přeješ si potkat pravou lásku a on bude stát před tebou... A co třeba...," přiskočím k ramínku, které tak pracně upravovala a popadnu krásné večerní šaty. Přiložím si je k tělu a začnu valčíkovým krokem kroužit po obchůdku. „Jdeš na vánoční večírek a potkáš ho tam. Protancujete celou noc."

„Emo..." zahuhlá na mě s plnou pusou. Dort je v tahu.

„No co? Copak to není možné?" rozmáchnu rukama a vrátím šaty na své místo.

Odloží talířek. „Je."

Oči se mi rozzáří. „Vážně si to myslíš?"

„Jo, ale leda tak v té tvé potrhlé hlavě."

„Simono!" okřiknu ji. „Dlužíš mi kousek dortu!"

„Vždyť jsem ho kupovala já!" zašklebí se na pomuchlané pověšené šaty, a dá se znovu do jejich úprav.

„Ale pro mě!"

„Víš, co bude vánoční zázrak? Když přestaneš žít v pohádce a vzpamatuješ se!"

„Haha!"

„Emo, mám tě ráda, ale jsi hrozný snílek. Podívej se na mě, s Lukym jsem se potkala na diskotéce, opilí jsme skončili u něho a už jsme spolu skoro dva roky."

Dvakrát na ní zamrkám. „Aha... hm... to je teda romantika."

„No právě v tom to je, Emo. To není romantika, ale život, máme se rádi i bez toho obrovskýho haló, o kterým sníš, který vidíš v těch stupidních filmech... víš?"

„Ale já –"

„Schválně, řekni mi, jak si představuješ ideálního muže," zeptá se mě a založí si ruce před tělo.

„Nadšeně se usměju a znovu sním. „No... měl by být příjemný, inteligentní, laskavý a zábavný. Udělal by pro mě vše, na rukou by mě nosil!" zahihňám se. „Jo a musí mít rád děti. Chci velkou rodinu."

„Hm. Světlovlasý, nebo tmavovlasý?"

„To je fuk," mávnu rukou, „ale mohl by mít takový ty dva roztomilý ďolíčky na tvářích, když se usměje, to se mi hrozně líbí."

Simča protočí oči. „To je požadavek teda."

„A proč se vůbec ptáš?" zpozorním.

„Přemýšlím, že se zeptám Lukyho, jestli nemá nějakýho kámoše, který by o tebe stál."