Vánoční zázrak (VÁNOČNÍ SPECIÁL)

16.

Myslela jsem si, že v ten moment se naše cesty rozejdou. Pomohla jsem mu, nakoupila pro sebe, a ještě se musím stavit v knihkupectví. Toho se ovšem chytnul. Děti se přece musí vzdělávat a číst. V množství knih jsme hledali nejen pohádky, ale i encyklopedie, omalovánky a další zábavné knihy.

„Co tady to?" ukážu mu.

„Jasný, hoďte to do košíku." a sám tam nějaké sešity vhodí. Ty košíky jsme měli dva a už skoro plné.

„Počkejte, nedávno jsem viděla reklamu na nějakou encyklopedii pro děti... jak se jmenovala... Jo! Cesta kolem světa pro malé, pro děti nebo tak něco. Podíváme se?" na nic nečekám a chci začít od vrchu. Vystoupám na pomocné schodky.

„Prosím vás, slezte raději dolů nebo vás budu zase chytat... navíc já tam dosáhnu."

„Ale –"

„Ale možná si to chcete zopakovat...?" zaculí se a ztiší hlas.

Beze slova slezu a dám se do hledání knihy od spodní police. Chvíli mlčíme a jezdíme očima sem tam ve snaze najít ten správný titul. „Tady!" řekneme naráz a sáhneme po stejné knížce. Naše prsty se propletou. Podíváme se na sebe nejdřív překvapeně, pak se usmějeme. Vytáhne knihu a podá mi ji.

„Je to ona?" zeptá se.

„A-ano." prolistuju ji a je vážně šikovná. Vezmu ji i Vojtovi. Je sice ještě malý, ale zato zvědavý. Nevím jak, ale Max někde vyčaruje druhý nákupní vozík. Pomůžu mu s tím do garáží. Zastavíme před stříbrným mercedesem.

„Nastupte si," řekne mi poté, co všechno vyskládáme.

„Ale já-já už...," ukážu směrem k východu ve snaze zmizet.

„Přece si to nenecháte ujít a taky potřebuju navigovat, vy už jste tam byla."

Nechám se přesvědčit. Své tašky položím na zadní sedadlo a nastoupím. Vydáme se na cestu. Naviguju ho pryč z centra na dálnici.

„Jak jste na ten dětský domov přišla?" zeptá se.

„V té vesnici jsem vyrostla, bydlí tam rodiče a bratr s rodinou má postavený domek hned ve vedlejší vesnici. Jela jsem tam do truhlářské firmy pro lavičku, která byla součástí dekorace, to mi domluvil brácha. No a dětský domov je hned vedle. Napadlo mě to," pokrčím rameny.

„Tak to už chápu. Vídáte se často s rodiči?" ptá se dál.

„Docela jo, míváme rodinné obědy, kdy se tam všichni sjedeme a je to kousek z města."

„Bydlíte teda ve městě?"

„Ano, mám byt a vy?" chci se taky něco dozvědět.

„Nedávno jsem koupil dům," prozradí mi.

„A vaše rodina?" zeptám se zvědavě.

Chvíli mlčí, ale nakonec odpoví. „Mám sestru, ta bydlí taky tady. Rodiče se rozvedli už dávno. Otec se znovu oženil a bydlí v Mnichově."

Předpokládám, že sám rodinu nemá, to by snad zmínil a hlavně by mě tehdy nepolíbil... „A máma?"

Věnuje mi krátký pohled. „Už nežije..."

„To mě mrzí," smutně se usměji a mám nutkání stisknout mu chlácholivě ruku. Naštěstí se rychle vzpamatuji.

Brzy jsme na místě. Vystoupíme a začneme vydělávat dárky. Paní Jurenková, se kterou jsem se bavila a nejspíš i Max, nás přijde přivítat i s ostatními asistentkami. To, co se děje pak, je něco neuvěřitelného. Tolik dětí a tolik radosti. Nadšeně piští a trhají papír. Úplně mi to vhání slzy do očí. Všichni nám děkují, teda hlavně Maxovi. Paní Jurenková nás pozve na čaj. Chvíli si povídáme. Já pak pletu cop holčičce, která na mě tehdy mávala z okna a Max je v obležení kluků a zprovozňuje jim auta na baterky. Nevím, kdo si víc pohrál, jestli on nebo kluci.