Vánoční zázrak (VÁNOČNÍ SPECIÁL)

2.

Okamžik jen pozoruju, jak se hnědá skvrna zvětšuje na rozložité hrudi. Pak vzhlédnu.

„Kurva... to – Zbláznila jste se ženská?!" vykřikne na mě.

Dívám se do zamračených hnědých očí, než sklopí pohled a podívá se na ten... bordel. Jsem v transu. Nevím, co říct. Takový trapas se mi ještě nestal.

Povzdechne si a s novou dávkou vzteku se do mě oboří. „Vy se mi fakt zdáte! Jste nemožná! Nemůžete dávat pozor?!"

Mrknu kolem sebe. Lidé nás se zvědavými pohledy obchází a otáčí se. Poleje mě horko. „P-promiňte, nechtěla jsem, já –"

Odfrkne si. „No ještě, abyste chtěla! Kdo ví, na co jste myslela..."

Zohnu se pro bohužel prázdný kelímek, abych ho pak někde vyhodila do koše, a zrudnu na nejvyšší míru. Nechtěj vědět, na co jsem myslela... Na moji vagínu obalenou pavučinou, a jak ju někdo namáhavě vymetá!

Všimnu si také telefonu spadeného na zemi a zvednu ho. Nakřáplý displej. Jejda. Natáhnu omluvně ruku. Vytrhne mi ho. Musel mu vypadnout z ruky, když...

„No... fakt perfektní!" zabručí.

Počkat! Počkat! „Tak moment... Vy mně tady nadáváte, že nedávám pozor, a sám jste čučel do telefonu! Aha!? Tak si laskavě odpusťte ty kecy! Vrazil jste do mě stejně, jako já do vás!"

Párkrát zamrká a přeměří si mě pohledem. Asi nečekal protiútok. Ošiju sebou, je o takovou hlavu a půl vyšší. I s podpatky se musím pěkně zaklánět.

„To snad nemyslíte vážně?! Doslova jste proti mně vyběhla! Právě jsem domlouval schůzku –"

„Vidíte!? Máte koukat na cestu a ne si domlouvat randíčka po telefonu."

Zhluboka se nadechne a na moment zavře oči. „Obchodní schůzku," zavrčí a vidím, jak se mu přitom napne čelist.

Ups. Zabije mě? Že mě zabije!

„Hm, hm. Tak pardon, no, moc se omlouvám! Fakt jsem nechtěla... Když to hned namočíte, nepřijdete o košili," poradím mu a dám se dvěma kroky doleva na ústup. Raději.

Věnuje mi ledový pohled, pak se otočí ke vstupu do centra. „Ještě mi bude radit... kráva blonďatá..."

Zaslechnu jeho mrmlání a ztuhnu. „Co jste to řekl?" ať mi to řekne do očí, kretén jeden!

„Ale nic...," odsekne mi.

Tak to mě ještě víc dopálí. „Že nic?! Já to slyšela!

„Tak se tak blbě neptej, bloncko!"

Spadne mi brada. Neváhám. Rozmáchnu se a mrštím po něm prázdný kelímek.

„Hej!"

„Ty arogantní debile!" křiknu po něm a pádím pryč, neotáčím se.

S takovouto si nikoho nenajdu. Jeden blbec za druhým! Ještě není ani poledne a já už potkala dva!

S dopravou ve městě jsem v práci až za dvacet minut. Moje nálada samozřejmě nestojí za nic po tom ránu... Zastavím se před prosklenou výlohou a až v ten moment se mi na tváři objeví úsměv. Pohlédnu na zlatý nápis: EMA DESIGN STUDIO. Moje studio, moje firma. Musela jsem se hodně snažit, abych byla tam, kde teď. Nejsem součástí velkého korporátu, i přesto mám skvělé recenze a spoustu zákazníků. Dekoruji interiéry – od firem, obchodů, nákupních center, až po rodinné domy, ale také mám spokojené zákaznice, kterým jsem zkrášlila jejich svatební den. Lidé si mě mohou najmout na firemní akci, večírek, narozeniny atd. Studovala jsem na fakultě designu a umění a mít něco „svého" byl vždycky můj sen. Dost mi v tom pomohli prarodiče, kteří pro mě a pro bratra našetřili peníze. Bratr si za to postavil domeček, kde bydlí se svojí rodinkou a já část investovala do bytu a část do kariéry. Ovšem úspěch už jsem si zajistila pouze já sama.