Vánoční zázrak (VÁNOČNÍ SPECIÁL)

4.

Došlo ke změně plánu. Já měla vyzvednout Simču v obchoďáku a s klukama jsme se měly setkat až tam. Ve tři vstoupím do budovy, kde se hemží davy lidí s plnýma rukama tašek. To bylo asi jediné, co jsem na Vánocích nesnášela – šílenci, kteří musí vykoupit celý obchoďák, aby byla pod stromkem hromada dárků. Jo a ještě rybí polévku. Naštěstí jsem některé dárky nakoupila přes internet, tak už toho moc kupovat nebudu.

Uhnu postarší dámě a okamžitě si vzpomenu na toho chlápka v obleku. Tak trochu doufám, že mu tam ta skvrna zůstala. Idiot...

Čekám, až se Simča převlékne, pozdravím její kolegyni a vyjdu před obchůdek. Stoupnu si k zábradlí a koukám dolů. Pozoruji dění, šum lidí, hluk, nadšení a vánoční songy z rádia. Přesto se mračím.

„Co je to za výraz?" objeví se vedle mě Simča. „Pokud se takhle tváříš vždycky mezi lidmi, tak se nedivím, že na tebe žádný mužský neskočil."

Její narážku přejdu. „Podívej se kolem sebe... Nepřipadá ti něco divný?" zeptám se a dál se dívám dolů.

„Divný je, že tady jen tak stojíme, zatímco všichni kolem panicky spěchají." usměju se její poznámce. „Jo a ještě támhle ten chlap dole, co se drbe mezi nohama, je teda taky pěkně divnej." obě se tam s nechutí zadíváme a nakonec se raději natočíme čelem k sobě.

„Poslouchej," řeknu jí, „jak zubař sleduje každý úsměv, kadeřnice zase účes, já se dívám na prostory."

Simča se zamyslí. „No a?"

Zakroutím hlavou. „Copak to tak taky nemáš? Nezkoumáš třeba na plese, jaký šaty si ty ženský oblíkly?"

„To si piš, že jo. Dívám se, jaký hrůzy zase vytáhly z šatníku, anebo koukám, jestli neuvidím šaty od nás... Aha! Už ti rozumím. Díváš se, jak kdo co vyzdobil, naaranžoval a tak."

„Přesně," potvrdím jí.

Simča se znovu rozhlédne kolem a zasměje se. „Připadá ti divný, že tady nemáme vánoční výzdobu?"

„Tobě ne? Vždyť je dneska první adventní neděle. Vánoční výzdobu do obchoďáků jsem už dělala v půlce října."

„Promiň, jak jsem tady každý den, takových věcí si nevšímám," odvětí mi.

„Ale minulý rok tady nějaká výzdoba byla..." vzpomínám.

„Asi jo... nic velkého, ale jo. Co vím, tak šéf se tady občas ukáže, ale tady tyhle domy má i v jiných městech a státech, tak třeba tady na to prdí," pokrčí rameny.

Škoda, pomyslím si. Ještě chvíli se zadívám okolo a pak se mi na tváři objeví úsměv. „Dívej, tam dolů, před schody, bych postavila veliký strom, a tady na zábradlí," poklepu na něj dlaní, „bych obmotala jehličnaté girlandy... Ze stropu by visely světelné řetězy... a tam – podívej – tam bych postavila dva sněhuláky –"

„Emi..."

„Co?" zarazím se.

„Určitě by to bylo moc pěkné, tvoji práci jsem viděla, ale tady asi nic nezmůžeš, tak nepůjdeme už, třeba na kafé?"

„No jo..." protočím oči a vydáme se spolu ven. Máme ještě přes hodinu čas, tak zaplujeme do naší oblíbené kavárny.

Při zkoumání nabídkové tabule na sebe pokrčíme rameny a obě si dáme latté s příchutí perníku a s pořádnou dávkou šlehačky. Hubnout můžeme na nový rok.

Sundám si kabát a šálu a usednu na místo, které se právě uvolnilo. U okna s výhledem na osvětlenou ulici, už se pomalu smráká. Lidé chodí zachumlaní v kabátech, v ruce buď tašky, nebo něco dobrého – kafé, punč, trdelník.