Vánoční zázrak (VÁNOČNÍ SPECIÁL)

24.

První promluví ona: „Já si říkala, koho je venku to auto..." sundá si kabát a já vykulím oči na její těhotenské bříško. Má ho větší než Eliška. „Ehm... Max tu není?"

„Kde je táta?" řekne ten kluk a já se musím přidržet zábradlí, abych se nezhroutila na zem.

„On-on... musel do práce. Nutně." zadívám se na chlapce a poznávám Maxovy rysy. Dokonce i účes má stejný.

Žena vstoupí a s úsměvem ke mně natáhne ruku. Automaticky ji stisknu. „Promiňte, ani jsem se nepředstavila, jsem Anna Adlerová, jsem – páni!" všimne si celé výzdoby a velkého stromku. Okamžitě se vydá tím směrem. „Vy jste... to jste nazdobila vy?" vypadá hodně překvapeně. „To není možný... Tobi, honem se pojď podívat, to tě chtěl táta určitě překvapit!"

Proběhne kolem mě a už slyším samé bezva, ju a jé. Už jim tu chybí jen manžel. Max. Do očí mi vstoupí slzy. Jsem tak blbá!

„Ach! Znovu se omlouvám, jak že se jmenujete?" vyptává se.

Musím rychle zmizet. „Já jsem... jsem Ema, Ema Lukasová, já... ano, jsem designérka a tady už je vše... hm... musím už jít!" rychle vběhnu do chodby a nasoukám se do kozaček. Popadnu kabelku, kabátem se nezabývám, strhnu si ho do ruky a pádím k autu.

„Ale... přece počkejte, Max určitě –"

„Promiňte! Nashle," houknu. Tím promiňte myslím hlavně to, že jsem spala s jejím mužem. Několikrát. Slzy mi volně kanou, když vystřelím z příjezdové cesty, ovšem v další ulici zastavím a plně se rozbrečím. Jak mi to mohl udělat?! Jak to mohl udělat jí?! Panebože... má syna a druhé dítě na cestě a... a...

Zakřičím. Jsem si jistá, že po příchodu do ložnice pozná, o co jde. Zmačkaný dres nasáklý mou vůní blonďaté vlasy tam, kde by měly být její hnědé a i když jsem ustlala, peřiny jsou zválené a voní po našem sexu.

Nikdy, nikdy jsem se nechtěla ocitnout v roli milenky!

Doma si vypnu telefon a prakticky celý den probrečím... i celou noc. Vzbudím se ráno a zakleju, když si uvědomím, že mám být v poledne u rodičů. Ucpaný nos mám z toho neustálého plakání, takže nebude těžké se vymluvit na nachlazení. Zavolám mámě a naštěstí se mě moc nevyptává. Všimnu si, že mám zmeškané hovory od Maxe a také zprávu, tu rozkliknu: Emo, asi se ti vybil telefon. Zase se něco posralo, musím na pár dní odjet, pak se ti ozvu.

Později mi přišla další: Chybíš mi...

„Ten hajzl!" zařvu. Je doma pěkně s rodinkou a bude mi tady něco věšet na nos!

Střídal se u mě pláč s prázdnou otupělostí. Cpala jsem do sebe sladký a brečela u televize. Myslím, že Laskonka ze mě byla pořádně vydeptaná a nebo cítila, že přišla o svého fešáka na mazlení. Tak jako já...

V neděli dopoledne někdo šíleně zvonil. Neměla jsem v plánu komkoliv otevírat, ale rozezvonil se mi i telefon. Povzdechnu si. „Šimone, co je?"

„Jsi doma, vidím tvoje auto, tak mi otevři."

Podívám se na sebe. Rozhodně nejsem ve stavu přijímat návštěvy. „Ale já –"

„Dělej, mrzne mi tady prdel!"

Zatnu zuby, abych mu neodsekla, položím telefon a otevřu mu. Za chvíli stojí před dveřmi. Vyděšeně na mě kouká. „Proboha! Co se ti stalo?!"

Od pátku jsem se nečesala, obličej mám napuchlý z pláče a vytahaný triko s legínami plus žádný make-up tomu jen přidávají. „Nic."

Nečeká na pozvání, vejde do bytu. Do kuchyně postaví nějakou tašku a zatáhne mě na gauč, kde se usadíme. „Neodejdu, dokud mi neřekneš, co se stalo. Protože vypadáš naprosto katastrofálně!"