V srdci zločince

1. Znovushledání

Byla klidná noc. Jediné, co jsem slyšela bylo občasné zacvrkání cvrčků. To mě přivádí k myšlence, věděli jste, že cvrčci cvrkají tím, že třou nožičky o křídla? Seděla jsem u krbu a četla si jednu ze svých oblíbených sérií knížek. Měsíc mi osvěcoval knihu tak že jsem ani nemusela zapínat lampičku a krb hřál svými plamínky každé místečko v místnosti. Zrovna jsem se dostávala do napínavé části, kde hlavní postava zjišťuje že má sestru, když jsem venku uviděla světla od auta.

Do téhle pustiny už dlouho nikdo nevkročil. Je to opuštěná Vila daleko od města a lidé sem nechodí, protože si myslí, že je to tu prokleté. Nechápu jak by tu mohli být duchové když tu žiji celý život. Měla jsem to štěstí, že to tu patřilo mé tetě. Matka mi umřela, když jsem byla malá, takže se o mě starala ona. Byly jsme si blízké jako houba s řasou v lišejníku, a když umřela i ona, zbylo vše na mě, vilu i se statkem jsem zdědila já. Každý jiný by to tu prodal a odstěhoval se do centra, protože kdo by chtěl žít v prokleté vile na konci světa, ale já věděla, že má tohle místo něco, co žádné jiné. Jako malá jsem tu objevila snad všechny tajné skrýše a znala i ty nejtemnější zákoutí béžového domu. A i když už se za jejího života rozpadal, prostě jsem se vloupala do dílny a opravila to, než si toho někdo všiml. Nevím jestli o mě věděla, ale pokaždé když jsem se vrátila, byla na mě tak pyšná, že jsem si až chvílemi říkala, jak je možné, že nestála vedle mě.

Auto zastavilo před vchodem a já si ho pokoušela nevšímat do poslední chvíle. Stále dokola jsem si opakovala že tu určitě není kvůli mně a snažila jsem se dostat zpátky do děje. Dokud jsem neuslyšela zvonek. Se vší nechutí jsem vstala a šla ke vchodu. Už na schodech jsem slyšela jejich rozhovor. „Pane nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad, je už to nejméně 100 let. Vůbec nevíme, jestli to není opuštěné"

Tak tohle mě urazilo. Celou cestu dolů jsem přemítala o všech opravách a rekonstrukcích které jsem tady za život udělala. Nenapadal mě jediný záchytný bod, podle kterého by někdo mohl usoudit, že je to tu opuštěné. Ale to bylo jedno, protože odpověď od záhadného společníka už nepřišla a nemělo cenu se vyptávat. Otevřela jsem dveře a nemohla uvěřit vlastním očím. 

Když mi bylo asi 8, teta mi vždy vyprávěla o malém chlapci se zálibou pro zelenou. Jeho vlasy prý byly temnější než noc a úsměv roztomilejší než jakýkoliv jiný. Poprvé jsem historce nevěřila a její popis mi nepřipadal ani vzdáleně jako princ na bílém koni. Myslela jsem si, že to je výplod tety fantazie, kterým zahání samotu. Dokud nepřešel přes náš práh. Byl to klučina snad kolem 10. Jak je možné, že jsem do té doby nevěřila, že existuje nechápu, ale on stál a objímal se s tetou jako kdyby to byl její ztracený syn. Byl to knihomol se skvělým smyslem pro humor a stejně jako já oceňoval všechny skryté kouty a schovky v domě, ale víc už si o něm nepamatuji. Ani o kapku víc. Jako by kouzlem všechny ostatní vzpomínky na něj zmizely.

A teď stál přede mnou muž, který vypadal přesně jako on. Černé vlasy, zelený kabát, jediné, co se snad změnilo byly jeho minimálně 2 metry navíc a jakási majestátní zlatá helma co držel v ruce. Nezmohla jsem se na slovo. Jediné, co jsem dokázala bylo trochu popotáhnout koutky do úsměvu a udělat krok dozadu, aby mohl i s dalšími dvěma muži vstoupit.

Všichni rychle vešli dovnitř jako by se báli, že je někdo pronásleduje. Zavřela jsem za nimi dveře a s rukou stále na klice jsem si matně snažila vzpomenout na jeho jméno a jestli neznám alespoň nějakou z dalších nicneříkajících tváří. Marně. Konečně jsem se vzmohla na slovo a první co mě napadlo bylo mé nijak dobré slušné vychování. „Posaďte se prosím a řekněte mi, jestli si dáte kafe nebo čaj." Pronesla jsem s přidušeným hlasem div jsem se nezalkla. K mému štěstí vypadal můj starý známý stejně udiveně a nevšiml si, že jsem vyděšená k smrti. Na mojí otázku mi nikdo neodpověděl a tak jsem automaticky šla do kuchyně udělat konvici čaje zatím co se oni šli usadit. To jsem si alespoň myslela. Nalila jsem vodu do konvice a dala jí ohřát pouhým stisknutím tlačítka. Jak já miluju technologii. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky. Opřela jsem se zády o kuchyňskou linku.

Zahlédla jsem jen vysokou postavu a málem jsem omdlela. Rychle jsem se narovnala a vzala si první zbraň co jsem měla po ruce. K mému neštěstí to byla škrabka na brambory. Usmál se jen na chvíli pobavením a pak konečně po dlouhé době s kamenným výrazem promluvil. „Kdo jsi?" Zatímco si mě prohlížel a pomalu přistoupil. Hloupější otázku snad položit nemohl. Přijde do mého domu a myslí si, že bude pokládat otázky on? Podívala jsem se na svou jedinou zbraň a položila jí zpátky na kuchyňskou linku.

 Rozhořčením se mi konečně vrátilo sebevědomí. Založila jsem si ruce a pomalým krokem přišla k němu. „Jsem Izabella Williams, a pokud jste si nevšiml tak je noc a vy tu stojíte v mém domě jako kdyby vám to tu patřilo. " Konečně jsem ze sebe vysoukala. Byla jsem na sebe tak neskutečně pyšná ale jeho můj proslov očividně ani v nejmenším nezaujal. Chvíli mlčel jako kdyby si rozmýšlel, co řekne, ale já už pochopila. „Vy jste zapomněl že?" podívala jsem se na něj s falešnou lítostí „Asi hledáte tetu ... Tak to mám pro vás špatnou zprávu, protože je mrtvá." Konečně to vypadalo, že jsem se trefila do černého. A i přesto že mě něco z jeho aury donutilo vykat, mi jeho přirozená autorita ani trochu nevadila. Ledová královna roztála a vypadala zaskočeně. Nevěděla jsem, jestli mi ho je líto nebo jsem šťastná se svým triumfem. 

„Jsem Loki Odison" udělal si dlouhou odmlku. Muselo se mu uznat, že smysl pro napětí má. „Ne nezapomněl jsem, jak bych mohl." Usmál se a já si přestala připadat jako lovná zvěř. Nejradši bych objala svého starého přítele, ale jeho elegance mi v tom zabránila. Krátkou hezkou chvilku prolomilo zapípání konvice. Chystala jsem se otočit a sebrat jí ale místo kde ještě před sekundou stála bylo prázdné. Otočila jsem se pomalu zpátky a začínala si myslet, že tady opravdu straší. Chystala jsem se Lokiho zeptat, jestli to viděl taky, ale jediné co jsem pochytila byl on s nataženou rukou směrem ke konvici. Ladně s ní pootočil a konvice byla zase zpátky. 

Tenhle večer byl čím dál zvláštnější. Dívala jsem se na něj s tím nejnechápavějším výrazem, který jsem kdy vytvořila. Stála jsem asi půl metru od něj, což byla asi moje jediná záchrana. Přestala jsem ovládat svoje tělo a zhroutila se na zem přímo do jeho náručí. Poslední, co jsem slyšela před tím, než se mi podlomila kolena byla Lokiho slova „Potřebuju tvou pomoc."

Zaprvé bych vás chtěla poprosit aby jste nesoudili knihu podle obalu, protože ten se mi opravdu nepovedl. Za druhé bych se chtěla omluvit za mojí nezkušenost psaní. 

Na poprvé je kapitola hodně krátká, ale snad mě omluví, že jsem tu nová a úplně nevím jak to všechno funguje. Nevím jestli jde tohle nazvat jako první díl, nebo jako úvod tak jsem tam radši dala jen název. 

Pište komentáře a v případě že se vám kapitola líbila házejte hvězdičky protože každý šťastný čtenář mě potěší. určitě mi napište co jsem zformulovala špatně nebo jaká část se vám nelíbí protože chybami se člověk učí ale to je musí nedříve vidět.

Ps. omlouvám se, že má hlavní postava anglické jméno a příjmení a česká jména se mi prostě nelíbí.