Má Těhotná Sousedka (chystaná korekce)

Rozloučení

Všem přeji krásné prožití nejen dnešních Vánoc, ale také vánočních svátků a Nového roku. Přeji všem hodně zdraví, štěstí a pohody do nového roku! ❤️💖❤️

Dobrý den všem květinky,

tohle je takový můj osobní dlouhý dopis pro všechny příznivce, kritiky, čtenáře a možná i milovníky (pokud někdo takový je 😂😂) tohohle příběhu. Původně jsem měla v plánu začít nějak hezky, dospěle, ale nic mě nenapadá, takže začnu asi tak tam, kde většina mých příběhů, tedy na úplném začátku.    

Tento příběh začal pomalu vznikat již minulý rok; 2019 někdy před Vánoci. Nikdy předtím jsem ještě nenapsala příběh, který by byl čistě jen romantický bez nějaké té akce, bez mrtvol, vražd, detektivů nebo draků, čarodějů, kouzel a tak. Už to byl obrovský výkon.

Stalo se to někdy před Vánoci. Konečně jsem nastoupila také do práce; minulý rok v květnu jsem totiž teprve odmaturovala, byla jsem líná jít na vysokou školu, i když mě přijali, takže jsem od září odhodlaně hledala práci, která by odpovídala mému vzdělání. Neustále jsem měla na talíři, že nemůžu nic najít, ale myslím si, že 4. prosince, kdy jsem hledání jaksi vzdala, ozvala se mi kamarádka z pracovního úřadu, že by pro mě měla práci. - Od té doby jsem šťastně; nešťastně zaměstnaná jako účetní 😂😂. - No to jsem zase odbočila úplně jinam!

Budeme pokračovat dál. Před Vánoci vždycky jezdíme k našim příbuzným. Ten den jsme jeli k mému jedinému dědovi a nevlastní babičce. Oba vídám opravdu jen málo; jen když mám prázdniny nebo někdo z nich má narozeniny, protože bydlí daleko. Ovšem děda si na své vlastní vnoučata i nevlastní dost potrpí a jelikož jsem jeho nejstarší vlastní vnučka a jelikož si kdysi stejně jako ostatní moji příbuzní představovali, že budu ještě dlouho studovat, tak byl velice rád, že jsem si konečně našla práci.

Když jsme tam tedy dorazili, zjistili jsme, že nejsme jediný, kteří měli ten skvělý nápad navštívit prarodiče v ten samý den. Už si ani nepamatuji, jestli tam byli všechny moje nevlastní sestřenice, ale to není podstatné, pro toto vyprávění, důležité je, že tam byla má nejstarší sestřenice.

Víte, nechci tady říkat, že je mým vzorem nebo tak něco, ale líbí se mi co dělá. Kdysi když jsme byly menší malovala plánky domů. Myslím si, že chvilku i studovala architekturu nebo tak něco. - Architektura a to malování těch plánků mě vždycky moc bavilo, ovšem malování mi jako vůbec nejde, takže jsem jí mohla jen tiše závidět. Teď pracuje v knihkupectví. Další skvělá věc. - Takovou práci bych také určitě brala, kdyby v mém okolí bylo nějaké knihkupectví. No prostě je super, i když jsem jí to nikdy neřekla.

Vraťme se tedy zase k vyprávění - měli jsme všichni už trochu upito, když se děda ve své veliké radosti prořekl nebo spíše tedy pochlubil právě této mé sestřenici, že píšu příběhy. - Abych to všechno ještě uvedla na pravou míru, spousta mých příbuzných a známých již vědí, že píšu, ale jinak to není věc, kterou bych všem říkala na potkání. Ne že bych se za to snad styděla, ale nevím no - spíše se bojím, že si pak jednou něco někdo přečte a řekne, že to stojí za nic.

Ale teď už snad jen to podstatné. Takže děda, který moc dobře ví, že opravdu strašně ráda píšu, a který ví, že moje sestřenice pracuje v knihkupectví a navíc je vášnivá čtenářka, nás dal dohromady. Prozradil jí to "mé tajemství" a tak nějak jsme se daly spolu o tom do řeči - víte, byla jsem z toho hodně nadšená, že to někoho tolik zajímá a poslechne si mě, protože já o svém psaní opravdu málo s někým můžu mluvit, v mém okolí to nikoho moc nezajímá.