Má Těhotná Sousedka (chystaná korekce)

EPILOG 2/3: Pár schovaný za tiché přetvářky

Bylo okolo půl jedenácté, když se mladá žena postavila před své veliké zrcadlo v koupelně a znovu se na sebe podívala. Ještě se natáhla pro hřeben, kterým si následně pročísla své dlouhé vlnité blond vlasy, které nechala rozpuštěné. Znovu také přemýšlela, jestli se náhodou nemá dojít převléknout, protože se jí kombinace bílého tílka a černé sukně začínala protivit, a to jí na sobě měla sotva necelých dvacet minut. Nakonec už to nechala být, přehodila si přes ramena koženou lehkou bundičku a vylezla z koupelny.

Akorát nervózně postávala u svého pracovního stolu, když si z velikého okna všimla, že před panelákem, kde bydlela, zastavilo veliké modré auto. Nečekala na osobu, která z auta následně vystoupila ven, ale radši se k oknu otočila zády. Najednou jí přišlo, že jí tílko svírá hrudník a ona se nemůže pořádně nadechnout. 

Mezitím co Wilder a Sandra prožívali krásné líbánky a dokonalou dovolenou, ona měla spoustu starostí. Zatím co oni začínali žít nový společný život, ona jako by snad ani nevěděla, kam patří. Udělala hodně rozhodnutí, o kterých její přátelé zatím nevěděli a ona věděla, že je to všechno strašně špatně. 

Charlotta Vilonenová byla vždycky pevná, zásadová žena, která muže měnila častěji než jakákoli jiná žena, kterou kdy znala. Práci pokládala za nejdůležitější věc, kterou měla a neustále se utápěla v drahých věcech, které si díky své skvělé práci mohla také dovolit. Ovšem teď už si jako pevná žena tak nějak nepřipadala.

Stále byla uprostřed své pracovny, hleděla před sebe celá zamyšlená, když se nejdříve ozvalo tiché zaklepání na její vchodové dveře a když na to nijak nereagovala, tak se pak ozval ještě zvonek, který jí z jejího přemýšlení nakonec přeci jen vyrušit dokázal. Znovu se zhluboka nadechla a pomalým nerozhodným krokem se vydala ke dveřím.

Neustále si mnula ruce nervozitou, kousal se do rtu a v břiše měla takový zvláštní pocit, který jí také na dobrém pocitu moc nepřidával. Zastavila se až u dveří. Chvilku jen zaraženě hleděla na kliku a přemýšlela, jak se asi zachová až ty dveře nakonec otevře.

Když je přeci jen konečně otevřela, stanul v nich muž středního věku s hnědými rozcuchanými vlasy, modrýma očima upnutýma na Charlottu před sebou, na jeho oválném obličeji se špičatou bradou se objevil ten jí známý úsměv, který byl doplněný o nepříliš výrazný dolíček na levé tváři, kterého si také všimla. Na sobě měl volnou kostičkovou košili a teplákové kraťasy. Vypadal naprosto stejně jako když před měsícem a půl opouštěl tenhle byt.

„Můžu dál?" prolomil to napjaté ticho nakonec James Robinson. Muž, který stál ve dveřích Charlottina bytu, strnula na ni zíral, v ruce svíral květinu a růžovou taštičku.

James byl celý měsíc a půl na služební cestě v Japonsku. Byl to čas, který potřeboval, aby si pořádně rozmyslel, co k Charlottě opravdu cítí. Od té doby, co se v té nemocnici usmířili, tak vlastně nevěděl, jestli spolu chodí nebo jen spí. Ovšem on si teď byl jistý, že ji miluje. Doufal, že ona to cítí stejně, ale byl v rozpacích, když zjistil, že na něj po návratu nemá čas. Tohle bylo vlastně od jeho návratu poprvé co se vidí.

Žádné bezhlavé vrhání do náruče, žádný polibek na přivítanou, žádný její vřelý úsměv. James najednou ještě více znejistěl. Už tušil, že než odjedou, budou si muset spolu promluvit.

Charlotta jen jemně kývla hlavou, uhnula mu stranou a sledovala ho, jak dále kráčí do bytu, který je mu tak strašně známý. Zavřela za ním dveře, a ještě chvilku sama stála na chodbě. Snažila se aspoň trochu uklidnit, ale moc se jí to nedařilo. Ten pocit, který měla předtím, byl najednou v jeho přítomnosti ještě mnohem horší. Proč jen udělala tu špatnou věc, teď totiž neměla ani tušení, jak se z téhle celé situace vymotat.