Cejch na celý život

Pravda plná bolesti

Hitler
Musíme něco vymyslet , plán jak ji dostat zpět . Nemáme nejmenší stopu . Mlčky jsem seděl ve svém sídle a pozoroval krásu Rakouské krajiny.
„

Mein Führer , vaše dcera byla udajně nalezena" najednou řekl voják.
Podíval jsem se na něj nevěřícným pohledem.
„Kde ?" zeptal jsem se hned.
„Na území ruských hranic" dodal tiše
Jak se to mohlo stát ? Reinhard ji měl hlídat , zajišťovat její bezpečí
„Okamžitě mi zavolejte Reinharda , musím s ním nutně mluvit" řekl jsem výbušně.
Postavim ho před soud , bude trpět že jí nezajistil bezpečí.
„Mein führer , Reinhard není k nalezení" Řekl s dávkou strachu v hlase voják.
Je možné, že to on ji unesl ? Dávalo by to smysl . Byl to voják SS a kdo by podezíral někoho kdo přísahá věrnost mě ?
„Okamžitě , vyšlete jednotky SS pro mou dceru a jestli tam bude Reinhard , zastřelte ho . Né , pověste ho . Tak ať to všichni vidí.

Charlotte
Stále jsem seděla na zemi a tiše jsem vzlykala. Bylo mi hrozně. Cítila jsem se zrazená a zlomená. Milovala jsem ho a on mě vlastně bodl do zad. Stále jsem se snažila pochopit,proč to udělal. Nedávalo mi smysl to,že by to udělal jen kvůli přiblblé loajalitě. To,že jsem nad Reinhardem přemýšlela jen stupňovalo mou bolest,která těžce svírala mé hrdlo. Trhaně jsem se mezi vzlyky nadechovala. Opřela jsem se zády o zeď a zavřela jsem oči. Chtěla jsem zpátky k otci do Německa... A Reinharda jsem už nikdy nechtěla vidět. Hrozně jsem se v něm spletla a tohle,co udělal zlomilo moji důvěru a schopnost někomu důvěřovat. Celkem mě bolela hlava,ale to jsem moc nevnímala. Po tvářích mi tekly slzy a já stále přemýšlela nad ním. Stále jsem ho milovala,protože jsme spolu prostě byli hrozně dlouho a já si nemohla pomoct... Počítala jsem s tím,že jestli mě otec najde a to,že určitě najde,tak Reinharda zabije,nijak mi to ale kupodivu nevadilo. Po chvilce jsem slyšela kroky na schodech sem dolů.

Margarette
,,Ahoj Charlotte" zamumlala jsem a došla jsem k celé ve které seděla má dcera.
,,Matko...?" vydechla tiše a nevěřícně.
Spokojeně jsem se usmívala a sledovala jsem to čisté neštěstí a bezmoc v její tváři.
,,Svou smrt jsem zfalšovala, abych tě mohla poslat pryč a plnit své úkoly" zamumlala jsem.
,,Jak.... Jak jsi mohla...?" vydechla zlomeně.
,,Normálně" pokrčila jsem rameny,měla jsem srdce z ledu a prostě jsem ke své dceři necítila už žádnou lásku a kolikrát jsem litovala toho,že jsem ji vůbec porodila.

Charlotte
Nemohla jsem uvěřit vlastním očím,myslela jsem si,že se mi to jenom zdá. Myslela jsem si,že to jsou jen následky toho,že mě Reinhard praštil do hlavy,ale když matka promluvila a došla ke mě,došlo mi,že se mi to nezdá. Rozbrečela jsem se ještě víc,protože se mě dotklo,že mě nechala věřit v to,že jsem ji navždy ztratila.
,,Jsem ráda,že jsem se tě zbavila. Reinhard by s tebou ani nepromluvil,kdyby za to ode mě nedostal zaplaceno" odfrkla si matka. Její slova se mi zabodla do hrudi,protože se mě to hrozně dotklo. Zalapala jsem po dechu,jenže jsem se nemohla pomalu ani přes vzlyky nadechnout. Psychicky mě deptala... A já se tomu ani nijak nesnažila zabránit,protože jsem to nedokázala.
,,Běž pryč..." vydechla jsem těžce. Tak hrozně moc jsem si přála,aby sem teď vrazil otec,nebo alespoň někdo od nás a aby mě odsud dostal.
,,Promluvíme si později,papa zlatíčko" ušklíbla se s pohrdavým úsměvem. Zase jsem tam zůstala sedět sama,ponechána slzám,zoufalství a zlomenému srdci...