Pravidelně se ve mě ohledně psaní střídají stejné cykly...
1. Nadšení a víra v to, že toto nakladatelství, či tento způsob samovydáni vyjde. Tentokrát to přeci musí vyjít, tenhle příběh je přeci pecka! Tohle nakladatelstvi se tváří tak, že hledají nové žánry, nové neokoukané spisovatele... V této době většinou nepíšu a jen rozesílám to co již napsané mám.
2. Prozření a nasr...ní, kdy mi dojde, že to opět byla jen iluze. V této době se většinou vrátím k Davidovi u kterého vím, že ho nikdy nikdo nevydá a u kterého se vydovadím. Napíšu pár prasáren o tom kolosu svalů a pak...
3. Hecnutí to se rozhodnu napsat něco co by víc odpovídalo tomu, co nakladatelé hledají. Napíšu něco co neni tak dlouhé, co není tak zamotané, co není tak perverzni.
4. Znudění. To cílené psaní mě nebaví. Díky tomu to nejsem pořádně schopna napsat a dopsat tudíž... Zpátky k Davidovi.
5. Předavidovani. Po pár dalších kapitolach už toho prasaka nemůžu vystát a tak se pustím do něčeho úplně jiného. Do nečeho, co mě chytí a nepustí dokud to nedopíšu a s nadšením pošlu do různých nakladatelstvi. Díky tomu vznikl Osudový muž i Anděl? Ne, já jsem Mína...
6=1 a jede to celé znovu!!!
Chudáka Davida píšu už rok... A zřejmě ho nikdy nedopíšu a zřejmě také nikdy nic nevydám...