Predátor

~ 2 ~

Nikdy jsem nebyla ničím zajímavý člověk. Jak na základní tak na střední škole jsem byla neviditelným človíčkem, který zkrátka nedokázal zapadnout. Ale ve čtvrté třídě jsem si našla jednu oběť, řekněme.
Mou nejlepší kamarádku, Natálku, se kterou jsem byla stále. Dokonce i v šesté třídě, kdy nás rozdělovali jinak, nám to vyšlo a my byli spolu v jedné a té samé třídě.

,,Nad čím přemýšlíš?" Uculila se Naty a já sebou trhla. Podívala jsem se na ní a Usmála se zpátky. Zrovna olízla svou lžičku, která byla v kávě od pěny.

,,Ale nad ničím, to neřeš." Usmála jsem se. Vlastně jsem nepřemýšlela jen nad ní, přemýšlela jsem i nad tím mužem jménem Petr, který se mi ještě neozval. A já jsem vlastně více než ráda. Takže jsem nad ním přestala přemýšlet a věnovala se už jen rozhovoru s Naty.

Po ranní kávě u mě doma s mou nejlepší kamarádkou jsem se odebrala do práce, dneska jsem začínala později, takže jsem byla více než ráda. V klidu jsem šla na autobus a chvíli počkala, měl přijet do pěti minut.

Přijel a já nastoupila. Posadila jsem se na sedadlo a po chvíli se zavřeli dveře a bus se rozjel. Dala jsem si sluchátka do uší a pustila si své oblíbené písničky.

Poté jsem vystoupila jako vždy na mnou velmi známé zastávce. Mířila jsem opět ke kavárně, kde jsem se opět pozdravila s Adri a šla se převléknout, jako vždy jsem šla poté k baru, kde mě ale zastavila Adri s tím, že mě tady hledal nějaký stein27.

,,Kdo je to? Jak vypadal?" Zeptala jsem se nejistě a povzdychla si. I když jsem tak nijak věděla kdo, tak jsem se stejně zeptala.

,,Ty neznáš Steina?" Řekla mi překvapeně, ,,um.. blonďaté vlasy, modré oči, řiroká ramena.. taková pevná postava. A taky byl zatraceně sexy." Zasmála se a já nad tím protočila očima, ,,Vlastně tady byl včera, byla jsi za nimi s objednávkou." Ah, jistě, má paměť se pro dnešek probrala dost.

,,Klidně si ho nech, to není nic pro mě." Zachechtala jsem se a do toho si párkrár zachrochtala. On skutečně nebyl nic pro mě, nejsem na tyhle věci zvyklá, a na to abych si něco s někým začínala už vůbec ne.

Adri byla krásná blondýnka s modrýma očima, velmi atraktivní, štíhlá.. já jsem obyčejná brunetka jako každá jiná, se zelenýma očima, sice jsem štíhlá a podle ostatních mám zatraceně hezkej zadek, ale nikdy jsem si extra nevěřila a s klukama jsem to taky neměla zrovna fajn.

,,Blázníš? Vždyť mám Davida." Usmála se, ale věděla jsem, že se jí Petr zamlouval.

,,Vždyť já vím." Mrkla jsem na ni a začala roznášet kávy a sladké koláčky na snídani, psala objednávky a tak dále.

Nebaví mě, jak mám každý den pořád stejný. Ale to se snad brzy změní a já si budu žít svůj spokojený život, kdy budu šťastná ze štěstí druhých lidí.

Osvobodím se tím.

Když mi bylo šestnáct, ostatní holky milovali klub a způsob se odvázat. Já v něm byla za svůj život snad jen dvakrát.. což je dost málo. Ale byla jsem už tehdy tak cílevědomá a přála jsem si, co nejlepší budoucnost. Když byli víkendy, nešla jsem do klubu. Přes noc jsem tvrdě dřela, abych měla vyděláno alespoň pár tisíc za ten blbej měsíc. A přes školní týden jsem se biflovala na písemky až večer, kdy mi to nejvíce myslelo, zatímco jsem v jednu ráno usnula s hlavou na stole a v té stejné poloze jsem taky vstávala, když mi zvonil budík.
Pilně jsem se učila a taky za to dostávala na základce čočku.

,,Šprte."

Vaky pod očima nebyli ničím výjimečným. Měla jsem je neustále.

Vzpomínám si na ten mámin pohled, jak do mě něžně strkala, abych se probrala, jelikož mě budík nedokázal vzbudit.
,,Káti, mám o tebe obavy." Řekla mi ustaraně a já se na ni mile podívala.
,,To je dobré mami, neboj." Jelikož máma cítila, že mě to ničí, nechávala mě někdy doma. A já usnula hned jak jsem to zjistila a šla si lehnout do postele.

Nyní tady není už ani jeden můj rodič, ale to je už jedno. Lidé umírají a zase se rodí. To je život a můj vlastní vlak zkrátka musí jet dál.

Chtěla jsem jen mít krásnou budoucnost, mít sny. Ale ne jen pěknou budoucnost pro sebe.
Chci, aby to měli lehčí i mé děti.. aby měli lepší život a budoucnost, než jsem měla já.
Aby měli lepší život.

-

Vracela jsem se unavená domů, bylo něco po páté, co jsem jela autobusem a přemýšlela nad tím, co se stalo za poslední dobu. Co se událo v minulosti. Ne, dneska nechci antidepresiva, prosím.

Dorazila jsem domů, kde jsem se rozvalila do peřin a flustrovaně vydechla.

Ozvala se zpráva na mém mobilu a já se uculila.
,,Vždyť jsem povídala, že toho mám moc, Naty. Nejdu do klubu." Pověděla jsem si sama pro sebe a později se podívala na display, od koho zpráva přišla.

*neznámé číslo*
Náměstí svobody 18:30

Zaraženě jsem se dívala na zprávu a chvíli mi šrotovalo hlavou, co to má být.
Nátálie, jestli je to zase tvůj nějaký pitomej žert, tak tě uškrtím.

Podívala jsem se na hodiny a vyděsila jsem se. 18:00. Mám, co dělat.

Převlékla jsem se do obyčejných legín a hodila na sebe nějaké tmavé triko s tenkou mikinou a koženou bundu. Něco mi ale nehrálo. Naty na mě dělala často nějaké žerty, protože je to šíleně cáklá holka, ale to i já, když mám náladu. No nakonec jsem se rozhodla jít s tím, že Natálii při nejhorším vyliskám.

Šla jsem klidným krokem a snažila se zachovat klid, zatímco jsem poslouchala hudbu ve sluchátkách. Třeba to opravdu byla Naty. A byla? Samozřejmě, že byla!

Přišla jsem na náměstí svobody a chvíli čekala. Měla jsem na hlavě kapuci své černé mikiny a podívala se do mobilu.
18:35.
Nesnáším dlouhé čekání. Povzdychla jsem si, ale všimla jsem si kluka, který šel směrem ke mně. Začala jsem panikařit a pomalým krokem jsem se chystala jít pryč.

,,Kateřino." Slyšela jsem chraplavý hlas nějakého muže, který mi byl povědomý. Zastavila jsem a podívala se na něj. Byl o něco vyšší a z kapuce mu trčeli rozcuchané blonďaté vlasy.

,,Ach, to jste vy." Povzdychla jsem si a vzpomněli si na jeho jméno. Petr.
Zároveň jsem se divila, že si mé jméno vůbec pamatuje, protože nemusel.

,,Petr, říkej mi Petře, prosím." Řekl bez známky v obličeji, vytáhl cigarety a nabídl mi, já ovšem odmítla se slovy, že nekouřím a nemám cigarety ráda. Jen nad tím kývl a někam jsme šli. Nemluvili jsme. Vlastně ani nevím, proč jsem neřekla, že chci domů, ale po chvíli jsem se přeci jen s tím 'domů' ozvala.

,,Už? Jsi se mnou sotva deset minut.. někam tě vezmu." Řekl, aniž by se zeptal. Opět. Jako včera.
Povzdychla jsem si a souhlasila.

Ovšem až do té doby, kdy jsme se ocitli před klubem.

•••
Ahuuj💗

• neptejsemenanic •