Predátor

~ 1 ~

Dneska nebyl dobrý den.
Protože už od rána jsem nestíhala a utíkala po svém malém bytě jak splašená. Neměla jsem moc času, jelikož jsem zaspala a za deset minut mi jel bus. Venku děsně lilo, tak jsem si raději vzala i oblečení navíc do igelitky a hodila to do batohu. Oblečená s narychlo učesanými vlasy jsem utíkala po schodech dolů z paneláku a snad tísíckrát jsem málem spadla, ale pokaždé jsem to stihla vybrat, protože jsem si nemohla dovolit takhle spadnout a nestihnout autobus.

Utíkala jsem ulicí na autobus v šíleném dešti, kde šlo vidět jen těžce a nezapomnělo jsem cáknout do několika kaluží.. ach ne.

Dorazila jsem včas. Autobus akorát přijížděl. Zastavila jsem na těch pár vteřin, než se dveře busu otevřeli a nastoupila jsem. Chytila jsem se tyče, o kterou jsem si následně opřela hlavu a hlasitě vydechla, načež jsem kousek od sebe slyšela uchechtnutí.

Trhla jsem hlavou a podívala se směrem, odkud šlo uchechtnutí. Kousek ode mě stál kluk s blonďatými rozcuchanými vlasy a slunečními brýlemi. Většina oblečení byla černé barvy.
Kdo si sakra uprostřed podzimu a takového deště vezme sluneční brýle?

,,Máte nějaký problém?" Podívala jsem se na něj lehce naštvaně a on zavrtěl hlavou.

,,Nene." Uchechtl se znova a já už si na to jen povzdychla a dál si toho kluka nevšímala, jelikož jsem na kluky ani čas neměla.

Chtěla jsem si vybudovat úspěšnost a pracovat sama na sebe. Ale momentálně jsem na začátku, kdy musím dřít pro druhé, abych to dokázala. To znamená respektovat pravidla druhých, kdy to dělám s velkou tíhou, ale musím, jinak mě vyrazí a já se nikam nedostanu, nebudu mít práci, na nájem, kde bydlet a zůstanu na ulici.. a to samozřejmě nechci.

Na mé zastávce do práce jsem vystoupila a mířila do kavárny. Jednou bych si přála otevřít si vlastní poradnu, kde bych pracovala jako psychiatr a pomáhala lidem s jejich problémy. Vyslechla si jejich příběhy... a.. chtěla bych je dělat šťastnými. Aby za mnou později chodili s úsměvem a věděla, že je jim líp.. že dopadli s psychikou lépe než já...
Tohle by mě dělalo šťastnou.

Vešla jsem do kavárny se zasněnou hlavou a šla jsem se hned převléct do pracovního, kde jsem pozdravila s úsměvem Adri, která už stála za kasou, zatímco se plnila kavárna.

Po tom, co jsem se převlékla, jsem začala roznášet kávy na objednávky, které byli a občas jsem koukala na čas. Ve dne to tady fungovalo jako kavárna nebo sem chodili lidé na snídani, za to večer se to tu vždy začalo měnit na klub. Málokdy tady bývám na večer a přes noc. Dnes mám jen do čtyř odpoledne.

-

Když už zbývala něco přes poslední hodinu do konce mé směny, jsem zahlédla sedět u jednoho ze stolů blonďatého kluka a naproti němu seděl druhý muž, naopak s hnědými vlasy.
Povzdychla jsem si a vykročila jsem k nim s tím, co si objednají.

,,Vybrali jste si?" Optala jsem se s nuceným úsměvem a blonďatý kluk, tentokrát už bez brýlí, se na mě podíval. Hnědovlasý kluk udělal to samé a začali mi diktovat objednávku.

Na to jsem nakonec kývla a odešla to nahlásit Adri, která to začala chystat a já se podívala na hodiny.

15:13. Ještě necelou hodinu.

,,Já to nikdy tak krásné nemám!" Zasmála jsem se a pohlédla na Adri, která to chtěla spestřit sušenkou v malinkém balíčku. Bylo to od ní milé.

Odnesla jsem to s lehkým úsměvem dvěma mužům, položila jsem kávy na stůl a odešla zase k baru za Adri.

-

Bylo 15:50, když jsem se konečně převlékala a chtěla co nejdřív domů. V šatně jsem na sebe navlékla černé legíny, které mi obepínali tělo i s upnutým trikem, na které jsem navlékla teplou mikynu, hodila si batůžek na záda a do rukou jsem si vzala svou koženou bundu. Šla jsem z šatny a naposled pohlédla na muže s blonďatými vlasy, který platil za kávy, zatímco hnědovlasý muž už zaplatil a šel ven, kde už nejspíš nastupoval do svého auta.

Odcházela jsem z kavárny a slyšela za sebou po chvíli dupot podrážek.
,,Slečno, prosím počkejte!" Otočila jsem se a za mnou utíkal blonďatý kluk z autobusu.

,,Em.. ano?" Zeptala jsem se nejistě a chytila se za svou druhou ruku.
Doběhl mě a pár vteřin se vydýchával.

,,Odvezu vás." Řekl prostě. Čekala jsem alespoň otázku, něco jako: nechcete odvézt?
Nechci jet.

,,To ne, je mi to hloupé. Dojdu to pěšky, mám to blízko, ale děkuji." Kývla jsem hlavou a usmála se. Byla jsem na odchodu, tak jsem se chtěla otočit, ale blonďák mě přerušil.

,,Blízko tak, že jedete ráno autobusem?" Zeptal se se zvednutým obočím a já zavrtěla hlavou.
,,Vlastně jsem se vám tím taky chtěl omluvit za ten smích, bylo to.. hloupé." Podrbal se na zátylku a podíval se na zem.

,,To je.. v pořádku, vlastně bych se měla taky omluvit, že jsem hned tak vyjela."

,,Pojedete teda?" Zeptal se s úsměvem a já si řekla, že to přece nemůže být nic hrozného. Pojedu v teplém a vyhřátém autě. I když.. bus je taky celkem sauna.

,,Tak dobře." Kývla jsem mu na to, ale zároveň jsem nechtěla, aby si z toho bral něco víc.
Šli jsme tedy k jeho autu, kde jsem si sedla na sedadlo spolujezdce a nepohodlně jsem se opřela. Nebyla jsem zvyklá na to jet s někým cizím v autě. Ostatně.. kdo by byl..

,,Jak se jmenujete?" Zeptal se zatímco klíček vložil do zapalování a nastartoval auto. Trochu jsem se zamyslela s zapřemýšlela, co bych měla odpovědět. Chci, aby to věděl? Pochybuji, že ho uvidím jindy než dnes.

,,Kateřina." Odpověděla jsem s lehkým úsměvem, protože by byla hloupost říct jiné jméno. Stejně si ho zítra nebude pamatovat, protože zítra poveze domů jinou dívku. Možná mu křivdím, ale je to krásný kluk a může jich mít klidně na každém prstu dvě.

,,Pěkné jméno." Vyjel na cestu a já ho navigovala, kam má zatáčet a tak.

,,A vy?" Zeptala jsem se.

,,Petr, jmenuju se Petr." Usmál se na vozovku a já lehce kývla. Tahle konverzace mi nebyla příjemná, ale skákat se mi z auta opravdu nechce.

,,Taky pěkné jméno." Nevěděla jsem, co mu na to mám odpovědět..., ,,tady doleva." Zamumlala jsem a on zatočil směrem, kam jsem řekla.

Po čase už jsme přijeli na malé parkoviště před panelák, kde mám byt ve čtvrtém patře.
,,Děkuju za odvoz." Usmála jsem se a chtěla vystoupit, ale kluk jménem Petr mě stáhl zpátky. Pevným stiskem mě držel za zápěstí.

,,Dáte mi své číslo?" Zeptal se a já se zarazila. Nebylo mi z toho lehce dobře.

,,Um.. no.. já.." Chtěla jsem něco říct, ale přerušil mě.

,,Nebudu vás otravovat každý den.. jen bych se chtěl někdy domluvit.. třeba na kávu nebo tak něco.." Nervózně se zasmál.

,,Umm.. tak dobře." Vyndal si telefon z kapsy od kalhot a já mu nadiktovala své číslo. Po tom se na mě usmál, poděkoval a popřál pěkný zbytek dne.

•••
Ahojte!
Začala jsem s novou knihou.. jak už vám asi došlo😅💗
Berte to něco jako.. takový drobný dáreček k Vánocům💖💖
Snad se vám zatím líbí a bude se vám líbit až do konce🖤🖤

- neptejsemenanic -