Predátor

~ 8 ~

Po tom, co jsem vytočila číslo Natálie mi to zvedla a zněla naštvaně, protože tenhle víkend měl být náš. Vysvětlila jsem jí, že přijel můj kamarád z daleka a že se u mě na dva týdny ubytuje. Může za mnou přijít během týdne do kavárny, sednout si k baru a popíjet kávu. Taky jsem se omluvila za neodepisování a ona se mi omluvila za to, že mě tolik těmi zprávami zahltila. Takže vše bylo v pořádku a vysvětlili jsme si to.

,,Kdo to byl?" Zeptal se Dominik a já mu bez obav odpověděla, že Natálie. Znali se, ale Natálie nevěděla o tom incidentu. Řekli jsme, že jsme se potkali prostě v klubu. Nic víc. A na Dominika měla spousty otázek. Dominik vždy odpověděl jednoduše a později mě prosil, abych už neříkala, že jede do Brna. Dokonce si myslí, že je do něj udělaná a ta hromada otázek je pro něj už příliž zahlcující. Přiznal se mi, že ho vždy strašně z Nátálie bolela hlava. Vzdy jsem nad tím propukla v záchvat smíchu.

,,Tak cos vybral?" Zabalila jsem se do teplé postele s horkou čokoládou a koláčky, co Dominik kupoval ještě dnešní ráno.
,,Anime," Zakousl se s úsměvem do koláčku, ,,HunterxHunter," dodal a já se na něj podívala. Široce jsem se usmála. Bylo to naše oblíbené anime.

,,Tak dobře." Pověděla jsem, když se na mě podíval. Jeho obarvené vlasy na blond mu padali do tváře. Páni, ani jsem mu neřekla jak moc mu to slušelo. Měla bych to napravit.
,,Ta blond ti moc sluší." Usmála jsem se a on se na mě z ničeho nic zvláštně podíval. Poté se však usmál taky. Poděkoval, zapli jsme film a dívali se.

- - - - -

Není zvykem, že bych u seriálu či filmu usla, ale dnes se mi to z nějakého důvodu povedlo. A nevím jak dlouho jsem spala, ale probudila jsem se vedle Dominika, kdy on spal už taky. Notebook byl zhasnutý a venku byla tma. Podívala jsem se na svůj telefon a ten mi oznamoval, že bylo něco po šesté večer. Ale znervóznila mě zpráva, která mi na displayi svítila. Oznamovalo mi to, že všechny tyto zprávy přišli cca před hodinou.

Petr, 17:13
Promiň mi to, co jsem udělal

Tak moc se omlouvám

Chci tě vidět

Prosím

-
Polekaně jsem sledovala display a nevěděla jsem, co mu na to mám napsat.
-
Me, 18:45
Už se nechci vídat, omlouvám se

Odeslala jsem to. Já jsem to odeslala..

Prudce jsem vstala z postele a rychlým krokem jsem šla do kuchyně. Polili mě obrovské obavy, a tak to nešlo jinak. Chtěla jsem bez toho přežít, ale já musela. Dneska jsem musela. Zašmátrala jsem rukou na poličku, kde byla krabička a vyloupla jsem jsem si z ní antidepresivum. Měla jsem ho brát dvakrát denně, ale většinou jsem to zanedbala a měla jsem maximálně jedno za den. Držela jsem tabletu na dlani, stála jsem u linky a několik vteřin se na ten oválný prášek dívala. Ale nakonec jsem ho vyhodila.

,,Pokud skutečně nechcete ty léky užívat tak často.. tak dýchejte. Dýchejte zhluboka. Až příjde ten stav, zkuste se v té chvíli naučit myslet racionálně. Vaše porucha ve vás vylovává pocit, že jste neustále v nebezpečí. Snažte si uvědomit, kde v té chvíli jste, co děláte a zda jste v bezpečné zóně. Hlavně zhluboka dýchejte."

Zhluboka jsem se nadechla. A jen se napila vody. Byla jsem v bezpečí, nyní ano. Jsem doma. V teple a kolem jsou stěny. Nikdo na mě nemůže.

Musím na vzduch.

Dominikovi jsem poslala zprávu, až otevře telefon, bude na něj svítit, a oblékla si mikinu a kabátek. Nazula jsem si boty a vyšla ze dveří. Zabouchla jsem a začala jsem sebíhat schody. Vyšla jsem z paneláku a viděla jsem Petra, který k paneláku přichází. Chtěla jsem se prudce otočit, ale bylo příliž pozdě a čas vrátit bohužel nejde. Viděl mě.