Predátor

~ 3 ~

,,Nemáš ráda klub?" Zeptal se Petr s úsměvem a já kývla. Nebylo to pro mě fajn místo. Už jen tím, že se v jednom z klubů stal pokus o znásilnění. Na mě.

,,Je to místo hříchů." Sekavě jsem vydechla, když jsem si vzpomněla na toho kluka, který byl nade mnou a já křičela o pomoc a trhala sebou. Byli mu jedno mé prosby o to, aby mě nechal být, můj pláč a křik. Až když si tehdy začínal rozepínat kalhoty mě zachránil jeden potetovaný muž, se kterým jsem kamarádka do teď. Je hrozně fajn, chová se k ženám s respektem a je hodný, teda alespoň na mě. Dominik. Neviděli jsme se snad už přes rok, měla bych se mu ozvat.

,,To znamená.. že jsem hříšník?" Ušklíbl se a já nad tím trhla rameny. Stáli jsme na schodech před klubem a já doufala, že tam opravdu nemá namířeno. Naivní, já vím.

,,Dobře, ale jen na chvíli." Řekla jsem rázně a šla s ním do toho klubu. Bylo mi jasné, že by tam stejně šel, ať už se mnou nebo beze mě.
,,Chodíš sem často?" Zeptala jsem se ho a on se uchechtl. Procházeli jsme se klubem a lidmi, kteří už tam v tuto hodinu byli.

,,Jsem v klubech skoro každý víkend." Uculil se nad tím a vedl mě někam. Do backstage? Co tady budeme dělat?

,,Ahoj kluci." Pozdravil se s dalšíma klukama v backstage, objali se a pak jejich pohledy padli na mě.

,,To je co za kočku?" Tak jo, zařazuji zpátečku.
Já pro tebe nejsem žádná kočka.
Uklidni se.

,,Kámoška." Zvedl jeden koutek rtu Petr a já se nervózně usmála. Kamarádka? Já sama nevím, jak mám Petra brát, ale ještě se neznáme tolik na to, abychom si říkali kamarádi.. nebo snad ano?

,,Pěkná.. kámoška." Na rtech hrál hnědovlasému klukovi úšklebek a já se podívala na své adidasy.

,,Půjdu se něčeho napít.." Pravda byla ta, že jsem moc napila, spíš jsem chtěla z této situace utéci a jít někam na vzduch.

-

,,V pohodě?" Slyšela jsem za svými zády venku před klubem a někdo si za mnou na schody sedl. Jen jsem přikývla a dívala se před sebe. Už bylo něco po osmé hodině večer a začalo se pomaličku ale jistě stmívat.

,,Jen se mi na kluby vážou jisté vzpomínky." Povzdychla jsem si a on se zarazil. Asi to netušil.. vlastně.. jak to mohl vůbec tušit, že?
Otočila jsem se a opět na něm viděla ty jeho sluneční brýle.

,,Vždyť je za chvilku tma." Zasmála jsem se a sundala mu je.
,,P-Petře?" Řekla jsem vyjukaně při pohledu na jeho zorničky, které byli rozšířenější než normálně.

,,To nic." Řekl zaraženě a nasadil si brýle znovu.

,,Já.. měla bych jít domů." Řekla jsem nejistě a zvedla se ze schodů. Nevěděla jsem jak bude reagovat, a tak jsem se rozhodla nedělat prudké pohyby. Přestalo mi to být všechno příjemné a začínala jsem se bát.

,,Ne.. Kateřino, já to tak nechci." Řekl zničeně, ,,Pomoz mi, prosím, chci z toho ven." Řekl zoufale a já se nad tím zarazila snad ještě víc. Teď mi tady mnou neznámí člověk vlastně přiznával, že je na drogách.
Chtěl pomoc?
Pomoc..

,,Jdi teď domů. Zítra mi zavolej a půjdeme někam na kávu, dobře? Promluvíme o tom." Řekla jsem. Stále jsem byla vystrašená.

,,Dobře.. opravdu si o tom zítra promluvíme?" Zeptal se a já souhlasně zakývala hlavou. Lehce jsem se usmála, rozloučila jsem se s ním a vydala se domů. Doufala jsem v to, že šel taky brzy domů.

Není hloupost mít svou první zkušenost se závislým člověkem? Teď na to nemysli.

Dorazila jsem domů a sbalila se na postel, na které jsem následně usnula.

•••
Už to konečně začíná být zajímavé😄💜💖

• neptejsemenanic •