Predátor

~ 4 ~

Nebylo to poprvé, co se na mě hned po ránu svalila úzkost. Nevím, jestli je dobrý pomáhat někomu v tomhle.
Na tohle nemám.
Ale stejně mi pořád něco nejde do hlavy. Proč o to žádá mě? Může o to žádat ty kluky, ke kterým se tak měl včera v klubu.

Ležela jsem v posteli a přemýšlela nad blonďatým klukem. Jeho rozšířené zorničky, které mě sledovali.

Přišla mi zpráva od čísla, které jsem si včera konečně uložila pod jménem Petr.
Bez smajlíku ani nic takového, protože zatím netuším, co si o tom mám myslet.

Petr
Dobré ráno.. kdy by si teda mohla? Mám čas celý den.😊

Povzdychla jsem si. Třeba mu ty drogy opravdu ubližují a chce s tím přestat.
Ale takovým lidem nikdy nesmíte skrz drogy věřit. Kdo si je někdy dal.. je jen otázkou času, kdy si je dá znovu. Ale zase.. proč by to na neznámou holku jen tak hrál, že s tím chce přestat?
Přestaň přemýšlet.

Me
To já také.. tak třeba..
do hodiny se někde sejdeme?

Měla jsem lehké obavy, ale co už. Slíbila jsem to. Alespoň s někým dneska strávím čas.

Petr
Dobře, tak že bych tě do hodiny vyzvedl?

Me
Tak dobře

Začala jsem se připravovat s obavami, ale to snad brzy přejde.

-

Vyzvedl mě, přesně jak říkal. Dokonce přesně za hodinu.
Seděla jsem v jeho autě na sedadle spolujezdce, když mě někam vezl. Snad ne zase do klubu, ale co bychom tam teď v deset ráno dělali.

,,Děkuju.." Řekl mi najednou a já se na něj podívala. Díval se na vozovku, zatímco si povzdychl a zastavil na semaforu.

,,Za co mi děkuješ prosím tě?" Usmála jsem se a on se na mě podíval. Dneska neměl sluneční brýle. Měl jen vaky pod očima, žádné rozšířené zorničky.Byla jsem za to i docela ráda.

,,Za to, že mi chceš pomoct." Řekl mi a povzdychl si. Vydechla jsem také a podívala jsem se na cestu, kde blikla zelená a Petr znovu rozjel auto.

,,To by přece udělal každý." Pověděla jsem a dívala jsem se na okolí, kama jsme jeli. Jeli jsme stále městem.

,,Právě, že neudělal. Každej by mě hned nazval feťákem nebo tak něco. Což já vlastně.. jsem." Řekl zamyšleně a já k němu zvedla znovu hlavu.

Zastavili jsme na benzínce, Petr natankoval a potom jsme ještě popojeli, kde zaparkoval na malém parkovišti a vystoupili jsme.

,,Není to sice úplně jako kavárna, ale tahle benzínka je má oblíbená." Zasmál se a my vešli na benzínku, kde jsme pozdravili a šli k automatu s kávou.

Mě zaplatil kávu, i když jsem velmi agresivně protestovala, jako první, až poté si zaplatil svou za těch pár korun, co stála.

,,Nejsi feťák." Řekla jsem mu bez emoce ve tváři a on zvedl pohled od kávy, která se stále lila do kelímku. Lehce kývl a usmál se. Upila jsem si kávy a on si svou vzal, jelikož už ji měl hotovou.

,,Půjdeme do auta, jinak nám bude zima." Zamluvil má slova a vydali jsme se ven z benzínky, kdy jsme šli směrem k autu, kde jsme si sedli a Petr následně zapl topení.

,,Kde jsi k tomu přišel? K těm.. drogám." Zeptala jsem se a doufala jsem, že mi to poví, většinou se tímto lidé moc nechlubí a odmítají o tom mluvit, protože to jsou osobní věci, které by nikdo neměl vědět, aby se k tomu nedostal taky.

Upil si kávy a povzdychl si.
,,Trpím depresemi." Řekl prostě, ,,jednoduše.. našel jsem si jednoho týpka, mluvil o něm můj kámoš a tak jsem se tomu týpkovi ozval. Ze začátku mi začal dodávat jen trávu. A já experimentoval.." upil si kávy znovu, ,,chtěl jsem zjistit, co to se mnou udělá. Takže když jsem měl depresi, dal jsem si brko. A pak.. mi ten týpek začal dodávat různé taneční drogy, a pak bílej prášek. Víc jsem po něm nechtěl, a nechci ani do teď nic víc." Domluvil a já se na něj soucitně podívala. Vzpomněla jsem si na své antidepresiva ležící doma ve skříňce.

,,Víš.. je to šílený, ale příjdeš mi tak čistá.. Jakoby mi podvědomí říkalo, že ti můžu cokoliv říct, aniž bych se bál a tak.. že ti můžu věřit."Nervózně se zasmál a upil si kávy z kelímku.

,,Znáš mě sotva třetí den a to mě ani moc neznáš." Začala jsem se smát a on taky. Upila jsem si kávy také.

,,Já vím, vždyť říkám, je to šílený." Zavrtěl nad tím hlavou a zadíval se na mě. Usmál se. Asi byl opravdu rád, že je s někým venku, se mnou.

-

,,Trpíš depresemi?" Bavili jsme se snad už dvě hodiny, povídali jsme si a smáli se. Ale teď přišla trochu slabší chvilka.

Mým snem je být jednoho dne psychiatr, a mít klasifikaci, včetně odborne praxe, a co jsem se naučila z vysoké, zatím umím skvěle.
Chodila jsem na gympl a momentálně si dělám vysokou školu se zaměřením na psychiatrii na dálkové studium. Učení o tom, jak lidé přemýšlí, řešit psychické zdraví, mě hodně bavilo a baví stále.

,,Ano." Odpověděl mi sklesle a já si povzdychla. Asi to nebylo zrovna fajn. Lidé trpící depresemi a různými psychickými poruchami mají jiné myšlení. Jiné myšlení.
Mají ho většinou mnohem pesimičtější.

,,Zkoušel jsi to léčit?" Zeptala jsem se. Ach, taky bych si měla vzít ty antidepresiva při každé depresi a záchvatu úzkosti a nedělám to. Snažím se odvyknout a zvládnout to sama, ale trvá to.

,,Ne.. málo komu věřím." Odpověděl mi a já si povzdychla. Jak říkám, takový lidé jako on myslí jinak. I já málo komu dokážu věřit. Lidé, co depresemi netrpí neví co to je. Ti, co si tím prošli nebo prochází, tak poté doufají, že to bude v pořádku. Že se to vyléčí.. za pár dní.. za pár měsíců.. jenže... čím víc oddalujete prosbu o pomoc, tak se to táhne. Klidně i několik let.
A pak už je jedno, zda si za několik let řeknete o pomoc. Už vám pomoc nepomůže. Ani ty pitomý antidepresiva. Ano, na chvíli vám ty zasraný léky pomůžou. Ale poté je to po čase nanovo. Nezbavíš se jí, deprese tě pak bude pronásledovat do konce života.

,,Deník.. zkoušel sis někdy psát deník?" Zeptala jsem se ho a on se na mě podíval tím nevinným pohledem a zavrtěl hlavou.

,,Jakože... nějaký zápisník, kam bych psal své Teorie pádu?" Zeptal se on zase mě a já se zamyslela. Pochopila jsem, co myslí, tedy alespoň myslím, že jsem to pochopila.
Myslel pády, stavy a deprese, které ho provázejí.

Každopádně.. ten klučina myslel úplně jinak, než ostatní chlapci. Měl na věci své vlastní názvy a zkrátka... byl jiný.

•••
Ahuuj💗

Jak se máte?☺️

Jinak přeju krásného Silvestra😁😇

Neopijte se moc🤫😂❤️

• neptejsemenanic •