Smrti vstříc

Zmizení

Ani nevím, proč jsem ti o dítěti na cestě neřekla. Teď tu ležíš a já si vyčítám, že jsem tě o tu radost připravila. Ráno, když jsem se oblékala do šatů, které mi tak trochu byly těsné, jsem pocítila touhu ti vše říci, ale bála jsem se. Aby jsi neudělal nějakou hloupost. Neměli jsme chodit ven, víme to oba. Naše touha být spolu o samotě nás možná stála tvůj život. Asi si to budu vyčítat do konce života. Který možná nebude tak dlouhý, pokud se mě Kápo pokusí zabít jako tebe.

Už jsem neměla sílu vyprávět. Jen jsem u něj seděla a držela ho za ruku. Hrášky slz padaly na jeho nehybnou paži. Každých pět minut jsem se podívala na hodiny, jako bych v čase hledala nějakou útěchu. Bylo to, jako by mě někdo bodal do srdce. Vědomí, to zatracené vědomí, že se možná chystá doba, kdy člověk může přijít o milovanou osobu. Že s ní nemůže být.

Sestry i doktoři se mlčky střídali u jeho lůžka. Příliš často jsem upínala své myšlenky k Bohu, aby mi nebral to nejlepší, co mě v životě potkalo. Nechtěla jsem, ale stále jsem se vracela v myšlenkách do hotelu, kde jsme byli tak svobodní, tak šťastní.

Po několika hodinách se opět ve dveřích objevil lékař. Změřil tep, prohlédl zorničky. Zamyslel se a pak pronesl:

„Váš manžel je stabilizovaný. Pokud se do pár hodin nezhorší, převezeme ho na jiný pokoj. Má naději."

Muž v bílém plášti přiložil svůj prst na ústa a zamyšleně opět odešel.

Malá naděje a jiskřička ve mně poskočila. Po několika dnech jsem měla na tváři opět úsměv. Úsměv plný víry. S úlevou jsem si zavolala řidiče a nechala se dovézt do vily. Tam jsem se po dlouhé době vykoupala, vzala si čisté prádlo a něco snědla. Služebnictvu jsem oznámila, jak na tom jejich pán je a vyrazila zpět do nemocnice.

Když jsem s vrátila, neležel můj manžel v tom samém pokoji. Krve by se ve mně nedořezal, když jsem nemohla pacienta s průstřelem hrudi najít. Malá naděie radost se opět přehoupla ve strach a pochybnosti.

Sestry, které mě několik hodin v kuse potkávaly na chodbě, se najednou tvářily zmateně, a dělaly jako by mě nikdy neviděly.

Můj manžel zmizel. Nebylo po něm ani vidu ani slechu.

V hlavě se mi začaly osnovat nejrůznější teorie. Ihned jsem pomyslela na Kápa. Samozřejmě mě napadlo, že v tom má prsty. Že se dozvěděl o jeho zlepšujícím se stavu, a tak ho nechal jednoduše zmizet. V nemocnici se po Pavlovi slehla zem. Nikdo o ničem nevěděl. Personál, který mi ještě před několika hodinami naléval kávu, jako by mě v životě neviděl.

Celá zničená jsem vyšla před budovu a zoufale se rozhlížela, zda nezahlédnu nějaké známé tváře nebo jakýkoliv náznak k vysvětlení situace.

Slzy mi začaly téct po tváři a já se cítila zoufalá. Najednou u chodníku zastavil automobil, z jehož okénka na mě koukal známý obličej. Byl to Pavlův bratr.

„Nastup si," zašeptal a rozhlížel se kolem dokola.

Na nic jsem nečekala a zaplula na zadní sedadlo luxusního vozidla. Neměla jsem odvahu se na něj otočit. Ani jsem však nemusela.

„Než jsi se vrátila, odvezl jsem ho do bezpečí. Čím by mu bylo lépe, tím víc hrozilo, že se ho pokusí ty víš kdo oddělat. Zavezu tě tam. Je u něj doktor. Náš známý. Dobře zaplacený," informoval mě o situaci.

Přikývla jsem a založila ruce na klín. Nervózně jsem poklepávala ukazováčkem na psaníčko.

Jeli jsme dlouho, až daleko za hranice Prahy. Nepoznávala jsem krajinu kolem, jako bych se ocitla v daleké cizině.

Po hodině naše jízda skončila mezi vysokými smrky v malé zapadlé chalupě. Nikde nikdo nebyl a já litovala, že jsem si nevzala praktičtější obuv. Vystoupila jsem nervózně z vozu a následovala svého průvodce.

V chalupě byly jen dvě místnosti. V té druhé u kachlových kamen ležel v posteli můj manžel. Vedle u stolu seděl pravděpodobně onen zmiňovaný lékař.

Když mě spatřil, vyskočil zaskočeně na nohy, ale ve chvíli, kdy se ve světnici objevil i Pavlův bratr, opět se v klidu usadil.

Seznámili jsme se mlčky. Posadila jsem se na okraj postele a zadívala jsem se na Pavla. Jeho pihovaté čelo a vrásky se ani nepohnuly. Rukou jsem ho pohladila po tváři a letmo ho políbila na plné rty, které jsem na něm tak zbožňovala. Spal. Ale jeho spánek se mi zdál poněkud klidnější a více přítomný než v nemocnici.

Nedalo mi to a opět jsem ho lehce políbila na rty. Zaskočena odezvou jsem sebou lehce škubla. Na svém krku jsem ucítila horké ruce. Když jsem opět otevřela oči, smály se na mě jeho čokoládové oči. Tělem mi projela teplá vlna a v břiše jsem cítila poletující motýly. Usmál se na mě a špičkou nosu pohladil ten můj.

„Jak to, že jsi se probudil? V nemocnici si vypadal na umření," nedokázala jsem potlačit zvědavost.

„Už od včera jsem spánek předstíral. Poslal jsem po sestře zprávu bratrovi. Ne,že bych ti nevěřil, ale takto to bylo mnohem víc uvěřitelnější. Děkuji ti, že jsi při mně stála v těžkých chvílích, bez tebe bych to nezvládl. Držela jsi mě víc, než si myslíš. Když jsem se probral, věděl jsem, že to musím ututlat. Okamžitě by mě Kápo nechal zabít, hned jak bych překročil práh nemocnice.

Doktor už tu na mě dá pozor, už jsem i něco snědl."

Hleděla jsem na něj s údivem ve tváři: „Tohle mi už nikdy nedělej. Víš, jaký jsem měla o tebe strach?" Vzpamatovala jsem se.

Provinile sklopil oči. Chytl mě za ruku a palcem jemně kroužil kolem mých kloubů. Všimla jsem si, že doktor i bratr zmizeli. Shodila jsem nenápadně boty a bez optání si vlezla k němu pod peřinu. Druhou rukou mne objal a políbil na čelo. Leželi jsme mlčky. Jako by nás hrůza z budoucnosti umlčovala.

„Už nikdy nechci, abys odešla. Tvé vyprávění v nemocnici mi pomohlo víc než si myslíš. Slyšel jsem tě celou dobu. Záleží mi na tobě víc, než si myslíš," zašeptal mi do ucha.

Neměla jsem sílu cokoliv odpovědět. Hlavou se mi honilo moc myšlenek. Jedna děsivější než druhá.