Smrti vstříc

Vzít rozum do hrsti

 Dovyprávěla jsem příběh o našem setkání a podívala jsem se na svého manžela. Pavel ležel nehnutě, ale přerývaně dýchal. Opět mi kanuly slzy po tváři a já si bezděčně pohladila zatím ploché břicho. Ano, to riziko jsem znala již dávno, ale nenapadlo mne, že bych o otce svého dítěte mohla přijít tak brzy. V bílých peřinách, které byly sem tam potřísněné jeho krví, vypadal jako anděl. Ano, navenek. Uvnitř jsem však moc dobře věděla, co je zač. Z úvah o jeho minulosti mne vytrhlo jeho tiché zasténání. Na nic jsem nečekala a běžela jsem do vedlejšího pokoje pro doktora.
Prohlédl mého manžela a řekl:
„Zdá se, že je to poněkud lepší. Asi mu pomáhá vaše přítomnost. Nečetla jste mu třeba?"
„Ne, ale vyprávěla jsem mu o tom, jak jsme se potkali," přiznala jsem.
„Tak to zkuste dál. Má vůli žit a tohle by mu mohlo pomoci," zamyslel se lékař.
„Nemohlo by to být pouhé zlepšení před koncem?" zeptala jsem se přímo bez okolků.
Doktora očividně má krutá otázka zaskočila, proto chvíli hledal slova, aby mi příliš neublížil.
„Ano, i to by se stát mohlo. Takových případů znám mnoho. On je mladý, miluje vás a má vůli žít. Jak moc je silná, to uvidíme. Pokud by zůstal v tomto stavu nebo se ještě zlepšil, budeme moci ráno převézt vašeho manžela do nemocnice. Půjdu tam rovnou zavolat, abychom zařídili převoz," nejistě se usmál a nechal mne s Pavlem opět osamotě.

Opět jsem si sedla k jeho lůžku a vzala ho za ruku. Chvíli jsem jen tak bezděčně hladila jeho prsty, chvíli jsme nechala téct slzy po tváři a nemohla ani mluvit. Pak jsem se trošičku uklidnila a pokračovala ve vyprávění:

Tak kde jsme to skončili? Jak jsem chtěla odejít z hotelového pokoje? Ach ano. Už už jsem odcházela, když jsi mě zarazil. Tvrdil jsi, že mě musíš doprovodit. A pak se stala další galantní věc. Z krabice si vytáhl halenku a sukni. Pamatuji se, jak jsem chvíli nevěřícně stála a hleděla chvíli na tebe a chvíli na oblečení. Dodnes vím, co jsi mi tehdy řekl:
„Přece tě nenechám v osm ráno pochodovat městem v těch večerních šatech. Nejenže se to nesluší, ale také bys mohla nastydnout. A navíc je ti doufám jasné, že tě zvu nejprve na snídani."
Tenkrát ses na mne tak zářivě usmál, že bych s tebou šla do horoucích pekel. Netušila jsem, že mě s tebou opravdu čekají. Převlékla jsem se tedy v koupelně a cítila se zase o poznání víc slušně než o pár chvil před tím. Pak si mi nabídl rámě a už naše kroky zněly hotelovou chodbou, kterou lemovala dřevěná vyřezávaná okna. Po mramorových schodech mé večerní střevíčky klapaly jako dešťové kapky na dlážděnou ulici. KLAP KLAP.
Došli jsme až do velkého sálu, kde už to šumělo hosty, kteří byli v hotelu ubytovaní. Usadil si mě ke stolu a teprve poté ses uvelebil sám. V okamžiku u nás byl vrchní a už se nás tázal, na co bychom měli chuť. Skromně jsem si přála pouze kávu a pečivo s máslem, ač jsem cítila obrovský hlad. Ty jsi to asi musel tušit, a tak sis naporoučel míchaná vejce, slaninu, párky, talíř zeleniny, trochu ovoce a sladké koláče. Věděla jsem, že to nemůžeš sníst. Když ti vše donesli, polkla jsem na sucho. Takových dobrot. Jenže mi bylo trapně, a tak jsem jen očima hltala všechno to dobré jídlo.
„Dej si. Je mi jasné, že ti není příjemné snídat na můj účet, proto jsem objednal tolik jídla." vysvobodil si mě z hladu, když si spatřil můj vykulený výraz.
„Děkuji," pípla jsem tenkrát a pustila se do zeleniny a míchaných vajec. Ladně jsem upíjela kávu a rozhlížela se kolem. Tolik noblesy a poklon. A přitom každý z hostů byl večer baru, a každý z nich po pár sklenkách alkoholu dával průchod svému pravému já. Žena s modrým kloboukem sedící opodál, jako by i nadále popíjela burbon, kouřila špičku a ve svých krátkých charlestonkách okouzlovala místní mladíky. Zda-li pak si také některého z nich neodvedla do pokoje?
Nebo ten přikrčený pán v letech, který teď v obleku diplomata šarmantně vyprávěl něco své společnosti? Ihned mi probleskl obrázek z předchozího večera, kdy se v rozhalence a špatně vytažených kalhotách motal kolem nejmladší servírky a neskrytě ji poplácával po jejím něžném pozadí. Či snad mladá dívka sedící naproti dveřím, která teď puritánsky usrkával čajík a svrchovaně koukala na své okolí, zatímco v nočních hodinách odcházela s postarším mužem do svého pokoje?
Připadala jsem si jako v cirkuse, když jsem si představila všechny ty pokrytce sedící kolem nás. Jenže, nebyla jsem o moc lepší. Také jsem dala průchod svým citům, jakmile jsem pozřela jednu či dvě skleničky vína. Avšak naštěstí jsem svou čest dokázala v rámci mezí zachovat.
Podíval ses na mě tenkrát svýma pronikavýma očima a já viděla, jak zkoumáš mou tvář a snažíš se zjistit, co se mi honí v hlavě. Po chvíli jsme si toho všimla:
„Nedívej se tak na mě," sklopila jsem oči, „připadám si stejně nestoudně jako všichni okolo." Doufala jsem, že jsi pochopil, co mě tíží. Už tenkrát nás dva propojovalo zvláštní pouto, které nás dokázalo naladit na společné myšlenky.
„Ty jsi jiná. Chtěla si jít domů a já tě donutil se vrátit. Navíc vše bylo ve vší počestnosti," snažil ses mne tenkrát uklidňovat.