Smrti vstříc

Úsvit naděje

 Za chvíli svítalo a já oka nezamhouřila a postel vedle mě zůstávala stále prázdná. Nakonec uplynulo několik dní. Začala jsem se v duchu s Pavlem loučit. Ač jsem se poslední naděje nevzdávala, vyhlídky byly čím dál tím horší. Místo, abych se zaměřila na něco nového, bloumala jsem po vile a myslela na něj. V hlavě se mi honily různé teorie a čím déle dny plynuly, tím většímu zoufalství jsem propadala. Musela jsem trochu fungovat a spravovat chod vily i administrativu, která se točila kolem Pavlovi společnosti. Jenže jsme se nedokázala soustředit a temné myšlenky nad jeho ztrátou mě ničily.

Uplynuly další dva měsíce a já se konečně dostala do normálního života zpět. Snažila jsem se soustředit na dítě a na vše kolem domu. Pochopila jsem, že se ze mě s největší pravděpodobností stala vdova.

Jako bych si na život o samotě zvykla. Pomalu jsem se začala i usmívat a znovu se mi vrátila zdravá barva. Pavlův bratr za mnou občas zašel, aby mě povzbudil a pomohl mi s nejrůznějšími povinnostmi.

Jednoho dne jsem šla jako každé ráno pro poštu do schránky. Ano, mohlo to udělat služebnictvo, ale já měla alespoň důvod rozhlédnout se po ulici. Vybrala jsem jako vždy plechový box a odnesla hromádku na stůl do pracovny. Přehrabovala jsem se obálkami, až mi oči utkvěly na jediné. To písmo bych si nikdy v životě nespletla. Ano, patřilo Pavlovi.

Roztřesenýma rukama jsem bílou obálku otevřela. Okamžitě se mi udělalo špatně od žaludku a já si musela urychleně sednout na vyřezávanou židli.

Na okamžik jsem doufala, že se na papíře objeví dlouhý vysvětlující dopis, ale po rozevření přehnutého listu mi zklamáním a radostí zároveň vyhrkly slzy do očí.
Stálo tam pouze: „Jsem v pořádku."

Jistým způsobem se mi neskutečně ulevilo a cítila jsem záplavu štěstí. Na druhou stranu jsem cítila neskutečný vztek, že tam nestojí nic víc. Okamžitě jsem zkoumala známku a razítko, odkud ji mohl Pavel poslat, ale byla čistá. Musel ji tedy někdo nebo přímo on vhodit do schránky.

Tolik měsíců a on si napíše jen tohle? Tuší vůbec, jak moc jsem kvůli němu trpěla? Samozřejmě jsem stejná slova sesypala i na jeho bratra, který se ještě to odpoledne v naší vile ukázal.

„A nebylo by lepší to brát pozitivně? Ozval se. Žije! Proč vy ženské vždycky berete vše tak komplikovaně. Nejspíš nemohl odepsat víc a prozradit se. Třeba není v bezpečí," rozčiloval se.

Trošičku jsem vychladla. Měl pravdu. Mohla jsem být ráda, že je na živu. Začala jsem opět přecházet po místnosti. Jak ale zjistit, kde je? Jak ho dostat do bezpečí, pokud v něm není?

Dny plynuly a já s nadějí každý den navštěvovala poštovní schránku. A občas se sem tam objevil nějaký vzkaz, jako vlaštovka naděje. Pokaždé, když jsem vzkaz vytáhla z obálky, srdcem se mi rozlilo pozorohudné teplo. I přesto, že obsah psaní nebyl nijak dlouhý ani konkrétní. Dodávalo mi to sílu a naději, že Pavla ještě někdy uvidím.

Až se jednoho dne objevil konkrétní vzkaz:

„Sejdeme se v pondělí v osm večer na rohu ulic Dolní a Pod Pramenem. Přijď sama a oblékni se co nejvíce nenápadně."

Větu jsem si musela přečíst nejméně desetkrát, abych uvěřila, že to není sen. Poskočila jsem radostí a šla hledat do skříně ten nejméně nápadný úbor, který jsem měla. Cesta byla daleká, ale místo řidiče jsem se rozhodla využít tramvaj. O mém setkání jsem řekla jen bratrovi Pavla. Jen pro případ, že by se něco zvrtlo a já bych zmizela. Navíc, bylo to už osm měsíců a stát se mohlo cokoliv.

Vystoupila jsem na nejbližší zastávce a pomalým krokem jsem došla až na roh ulic. Rychle by to stejně vzhledem k mému stavu ani nešlo. Zadívala jsem se na pouliční hodiny, které osvětloval slabý plamen elektrického světla. Léto se chýlilo ke konci, a tak mne do rukou chytal nepatrný chlad.

K smrti jsem se vyděsila, když mi někdo sáhl na paži. Leknutím jsem uskočila několik kroků do strany. Místo Pavlova obličeje tam však stál neznámý muž.
„Pojďte se mnou," zašeptal. Navíc dodal: „Nenápadně."

Chvíli jsem váhala. Co když je to léčka? Jenže touha spatřit mého Pavla živého a zdravého byla silnější. S nervózním nádechem jsem muže následovala. Celou cestu jsem měla zatajený dech a cítila jsem příšernou nervozitu.

Muž mě vedl přes Staroměstké náměstí, Karlův most až někam do uliček kolem Malostranského náměstí. Srdce mi tlouklo jako o závod a já se bála čím dál tím víc.

Konečně jsme zastavili u nenápadného domu s oprýskanými dveřmi a popisným číslem dvacet jedna. Muž mě pobídl dovnitř, avšak já stála jako zařezaná. Neodvažovala jsem se vejít. Můj průvodce si mého strachu všiml:
„Nebojte se, opravdu tam na vás čeká."
Přikývla jsem a se strachem a zavřenýma očima vešla. Když jsem je opět rozevřela, spatřila jsem útulné prostředí malého městského domku. Na židli seděl skutečně můj milovaný. A usmíval se na mě. Málem jsem se štěstím rozplakala.
Ihned ke mně přiskočil a objal mne. Ta vroucnost objetí byla silnější než cokoliv jiného. Jako by kolem nás přestal existovat svět. Pak se odtáhl a dal mi pusu. Myslela jsem, že ty zmiňované motýlky v břiše už neucítím, ale já je opět pocítila. Jako bychom se políbili poprvé. Bylo to tak osvobozující. V hlavě se mi honilo spoustu otázek, ale v tu chvíli jsem se nezmohla na nic. Jen na sladké mlčení a užívání si jeho přítomnosti.

Konečně jsme prolomili to ticho.
„Zatím se nemůžu vrátit, ale už jsem tě moc chtěl vidět. I když to bude muset být jen na chvilku."

Mlčky jsem přikývla a usmála jsem se.
Celé dvě hodiny jsme jen povídali a smáli se. Jenže pak přišel čas loučení. Bylo to jednodušší než jsem myslela, možná proto, že ten muž, který mě vedl do domu se opět objevil v místnosti. Ohlásil tak konec našeho setkání. Tak jsem se jen usmála a vydala se ke dveřím. Když se se mnou loučil zašeptal mi do ucha:
„Nechci, abys odešla, ale je to nezbytné."