Smrti vstříc

Na samotě

Probudila jsem se o několik desítek minut později v Pavlově náruči. Venku byla tma a z vedlejší místnosti byly slyšet hlasy jeho bratra a doktora. Nespal, pozoroval mne. Když spatřil můj zmatený výraz, usmál se.
„Vypadáš tak nevinně, když spinkáš. A přitom oba víme, co dokážeš," mrkl potutelně jedním okem.
Cítila jsem, jak rudnu. Jistě jsem vypadala jako rajské jablíčko.

„No, ale co bude dál? Uzdravíš se a pak?" dožadovala jsem se nějakého reálného plánu.

Sklopil zrak. Dělal to vždy, když byl upřímný, ale jistým způsobem se bál čelit pravdě. Za těch pár měsíců jsem se jeho výrazy naučila rozpoznat.
Pokračoval se zrakem upřeným na pruhovanou peřinu: „Pak se mu budu muset postavit. Stejně by se mě znovu pokusil zabít."

Zatajila jsem dech. Bylo to to poslední, co jsem chtěla slyšet. Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou, i když jsem tušila, že mu v tom nemohu zabránit.

„Jak to chceš udělat? Vyzveš ho na souboj? Neumím si představit, jak se to ve tvých kruzích dělá."

Trošku jsem se obávala toho nejhoršího.

„Ne, drahá. Je to horší, než si myslíš a rozhodně ti to nehodlám vyprávět do detailů. Budeš se muset spokojit s tím, že nic nevíš. Jen musím předem říci, že to bude buď on anebo já. Vím, že to není právě nesobecké, ale nedal by nám nikdy pokoj. A zvláště teď, když...," nedokončil větu a pohladil mě po břiše.
V tu chvíli mi zatrunlo ještě víc. Přešla jsem to však mlčky, jako vždy, když jsem nechtěla nahlas říci, co mám na srdci.

Ale zkusila jsem to: „Když," jenže jsem větu nedokončila. Příliš to bolelo a já se bála Pavlovi reakce.

Zamračil se.

„Já se asi tedy ráno vrátím do vily, přivezu ti nějaké věci. Jídlo a knihu alespoň." Změnila jsem téma.

Souhlasně přikývl.

Ráno mne tedy Pavlův bratr odvezl do vily. Jako nová paní domu jsem tam vše zorganizovala, sama se převlékla do praktičtějšího oblečení a nechala sbalit dost jídla. V knihovně jsem vybrala jeho nejoblíbenější čtení a nechala se opět odvézt zpět na samotu v lese.

Trávili jsme tam mnoho dní. On odpočíval, já štípala dříví a vařila. Což se mu vzhledem k mému stavu vůbec nezamlouvalo. Občas za námi přijel Pavlův bratr a obden se stavil doktor, aby zkontroloval jeho zdravotní stav. Vlastně se mi takový život zamlouval. Nikdo nás nechtěl zabít, ani po mě nechtěl, abych byla vždy elegantní a nastrojená. Jistým způsobem mi město ani lidé nechyběli.

Po dvou týdnech bylo však osvěžující promluvit si s personálem ve vile, kam jsem dojela opět pro zásoby a čisté oblečení. Také jsem musela navštívit své rodiče a nenápadně je informovat o tom, že jsme oba naživu.

Když jsme se ukrývali asi dva měsíce, přijel opět lékař, aby Pavla zkontroloval. S konečnou platností ho ujistil, že už je zcela zdráv, a že může odejít po svých. Zůstali jsme však ještě pár dní a chodili na malé procházky po okolí. To proto, aby nabral opět sílu a byl schopen  postavit se svému nepříteli. Dřevo už štípal sám, navíc se velice oteplilo, a tak nebylo potřeba tolik polínek, jako dřív.

Konečně jsme se rozhodli opustit lesy a vrátit se do vily.
Služebnictvo nás uvítalo s nevídaným jásotem. Můj psychický stav se však zhoršil. Naším návratem se přiblížil den zúčtování, což jsem si až přespříliš uvědomovala.

Jednoho rána jsem se probudila sama v posteli. Bylo mi jasné, kam Pavel zmizel. Celý den jsem nebyla schopna pozřít jediné sousto. Nedokázala jsem vyvinout žádnou činnost. Pouze jsem přecházela v pracovně od okna k oknu a nervozně vyhlížela jeho automobil.

V pět odpoledne už jsem svůj neklid nevydržela, oblékla jsem se a vyrazila  za svými rodiči.

Jenže tam to nebylo o moc lepší. Jejich stále povídání jsem stejně nevnímala a jen upínala mysl ke svému milovanému.

Rozhodla jsem se vrátit domů pěšky. Cestou jsem se však zastavila v hotelu, kde jsme se s Pavlem poznali. Posadila jsem se na bar a objednala si vodu. Ač se mne můj známý snažil rozptýlit, já jen nepřítomně kývala nebo vrtěla hlavou. Ve skutečnosti jsem však vzpomínala na zážitky, které jsem s tím místem měla spojené.

Jako bych se vrátila v čase, když jsem si představovala jeho polibky na svých rtech. Na krku i dalších místech, která jimi zasypal. Usmívala jsem se při představě svého obličeje v jeho dlaních i pohrávání si s mými vlasy. Cítila jsem, že se opět červenám. Jenže ty krásné vzpomínky opět zastřel strach, který jsem o něj měla.

Zaplatila jsem občerstvení a vydala se pěšky do naší vily. Byla to předlouhá cesta a já se ztrácela v myšlenkách i ulicích Prahy. Domů jsem se vrátila dlouho po půlnoci. Pavel tam nebyl.

Služebnictvo na mne koukalo s nemalou starostí, ale já nechtěla ani jíst ani žádnou jinou péči. Jen jsem se umyla a zalezla do postele. Jenže vytoužený spánek nepřicházel.