Smrti vstříc

Osudová schůzka

 Probudila jsem se s trhnutím a s namoženým krkem. Ze samého vzpomínání a čekání, jsem usnula opřená hlavou o zeď. Nevím, jak dlouho jsem tak ležela. Po chvíli mi došlo, že bych se mohla podívat na nemocniční hodiny. Mé oči zamžouraly na ciferník visící uprostřed chodby. Stálo tam jedenáct hodin. Spala jsem bezmála tři hodiny. Když jsem se troch narovnala, zavadila jsem o talířek ležící na lavičce. Byl na něm chlebíček, koláč a jablko, s cedulkou: „Od sestřiček".
V tu chvíli se mé břicho ozvalo ohlušujícím zakručením. Vrhla jsem se do nachystaného oběda jako člověk, který roky nejedl. Po chvíli jsem se prohlédla a zjistila, že mám na sobě stále svatební šaty.

Ztěžka jsem se zvedla a zatelefonovala do hotelu, aby mi šofér přivezl nějaké šaty na převlečení. Byl v nemocnici zanedlouho, a tak jsem se o chvíli později převlékla u sester v pokoji. Poslíčkovi jsem odevzdala bílé šaty s vlečkou a posadila se zpět na lavici. Jaký je stav mého muže jsem netušila. Opět jsem opřela hlavu o zeď, tentokrát na druhou stranu a znovu se zasnila nad naší minulostí...

Vrátila jsem se do toho krásného období nevědomosti. Ano, scházeli jsme se více než půl roku. Velice často. Buď mne brával do restaurací, k sobě domů na odpolední kávu či do kina nebo divadla. Čím více času jsme spolu trávili, tím důvěrnější náš vztah byl. Do té doby jsem neměla ani ponětí, jak nebezpečné může podsvětí být. Nebyla jsem totiž svědkem žádné takové události, která by mne mohla vylekat. Jen pár drobných schůzek v klidném duchu.

Bylo to asi v březnu, kdy mne můj budoucí manžel opět vzal do divadla. Už předem se mne galantně zeptal, zda bych nechtěla po představení zůstat u něj. Pokojů pro hosty bylo dost, a tak jsem ani chvíli neváhala. Konečně jsme mohli spolu strávit pár romantických chvilek o samotě. Divadelní hra byla famózní, a tak naše nálada byla taktéž dobrá. Po ukončení programu jsme společně nasedli do luxusního automobilu, který jsem znala už jako své boty. U Pavla doma na nás čekala večeře, připravena služebnictvem. Ponechala jsem si svou večerní róbu a až teprve po jídle jsem se šla převléknout do něčeho uvolněnějšího. Posadili jsme se spolu na sofa v obývacím pokoji a započali hovor. Jako vždy jsme mluvili o věcech minulých, přítomných i budoucích.
Víno přibývalo a večer pokročil. Bylo už dlouho po desáté, když jsem vstala s tím, že bych si šla lehnout. Služebná mne zavedla do koupelny, kde mi pomohla s vodou na koupel. Dlouho jsem si neužívala horké vody. Vždy jen vlažné. Ač jsem byla z dobře situované rodiny, některá privilegia se nám nedostávalo. Jako například tekoucí voda v bytě. Ve vaně jsem strávila více než půl hodiny a domnívala jsem se, že Pavel už šel dávno spát. Jenže jsem se velice mýlila. Už jsem se chystala do svého pokoje v elegantním županu, když jsme se minuli na chodbě. Jen mi pošeptal do ucha: „Ještě se mi nechce spát," a zaplul do koupelny také. Pamatuji se, že jsem nevěděla, jak se zachovat. Utáhla jsem si více tkanice na županu a šla do svého pokoje. Z kufříku, který mi byl majordomem přinesen, jsem vytáhla knihu a u krásné tyrkysové lampičky se začetla. Za nedlouho se ozvalo ťukání. Srdce mi poskočilo až do krku. Z ničeho nic jsem se cítila jako školačka. Věděla jsem, že je za dveřmi Pavel. Na jednu stranu mnou cloumal strach, ale na druhou stranu obrovské vzrušení.
Pomalu jsem vstala a šla otevřít dveře. Samozřejmě tam stál on.
„Už jdeš spát?" zeptal se nenápadně. Srdce mi tlouklo jako cimbálovka. Chtěla jsem přikývnout, ale mé nohy jako by zdřevěněly. On to poznal, a tak mne vysvobodil ze situace.
„Nechceš si dát ještě u mě sklenku?" navrhl bez váhání a já jen kývla. Roztřesená jsem přešla do jeho ložnice. Opět mne napadla ta myšlenka, kolik žen tudy muselo projít. Jenže, pak jsem ji zahnala, když jsem věděla, že jsem tu první. Bázlivě jsem si sedla do křesílka u dveří, které vedly  na prosklenou terasu. Byly pootevřené, proto jsem z nich cítila jakýsi chlad. Bylo teprve začátkem března. A tak jsem vstala a dveře zavřela. Posadila jsem se zpět a to už na mne na stole čekala sklenka. Přiťukli jsme si. Na zdraví? Na budoucnost? Už nevím.
Zase jsme si povídali. Opravdu velice jsme si rozuměli, až mě to děsilo. Když se naše sklenky vyprázdnily, váhala jsem, zda si dát další. Ve vzduchu viselo jakési napětí. Věděla jsem, že není cesty zpět a toužila jsem po tom již několik měsíců. Proto jsem se odevzdaně zvedla a sedla si mu na klín. Vroucně, a tak jako nikdy ho políbila. Snad poprvé od naší schůzky na Petříně jsme zůstali zcela sami. Bez řidiče, personálu, hostů v divadle či restauraci a jiných diváků.
Jeho polibky byly v okamžiku naléhavější a naléhavější. Chytil mne kolem krku a snažil se prožít sílu okamžiku co nejvíce. Pak mne vzal do náručí a něžně odnesl na postel. Věděl, že jsem tuhle zkušenost ještě neměla, a tak se snažil být opatrný. Pomalu mi rozvázal tkanici od županu a jemně mě políbil na rty. Cítila jsem, jak jeho ruka putuje po mém těle. Poprvé mne měl před sebou bez spodničky a prádla, jen v lehké saténové košilce. Já na oplátku probírala jeho perfektně střižené vlasy a taktéž se zbavila kostkovaného županu, který mi překážel. Narychlo jsme  ještě sundala košili, kterou jsem poměrně obratně během chvíle odknoflíčkovala. Přede mnou se objevila rozpálená hruď, na kterou jsem beze studu položila své dlaně. Tolik intimností v jeden večer, ač před tím docházelo jen na polibky, se mnou lomcovalo a v hlavě mi hučelo. Zasypával mé tělo něžnými polibky. Zdálo se, že si uvědomuje, jaký strach z toho mám. Pomalu mi vyhrnul svršek a já si poprvé v životě přišla bezbranná. Vzal má ňadra do svých dlaní a druhá vlna vzrušení se dostavila rychle jako blesk z čistého nebe. Když už jsme byli oba nazí, nešlo couvnout. Cítila jsem jeho mužství ve svém klíně. Trochu to bolelo, ale po chvíli se dostavily více než příjemné pocity. Své prsty jsem zarývala do jeho zad. On se snažil být stále citlivý a jemný. To mi velice pomohlo, a tak jsem se mohla ponořit do hluboké vášně. Dával si pozor, abychom neudělali nějakou chybu. Přeci jen, nebyli jsme manželé. Tenkrát ještě ne.
Když bylo po všem, leželi jsme v těsném obětí na posteli a přerývaně dýchali. Nedokázala jsem nic říct. Bylo to úžasné a já se najednou toužila milovat od rána do večera.
Dívali jsme se jeden druhému do očí a já v té chvíli věděla, že už ho nikdy nedokážu opustit.
Do svého pokoje jsem vůbec nedošla, strávili jsme spolu zbytek noci. Asi i proto, že jsem ho stále neměla dost. K ránu už jsme padli vyčerpáním a skutečně usnuli.

Ráno jsme se pěkně oblékli a vyrazili  na dopolední kávu do vyhlášené kavárny Slávie. Během cesty k našemu rezervovanému stolu jsem poznávala nejednu slavnou hereckou osobnost. Pavel mi sdělil, že má v kavárně také schůzku, zda mi nevadí, že jsem u toho. Bez váhání jsem odpověděla, že s tím nemám absolutní problém. Možná jsem měla odmítnout. Tato obchodní schůzka byla, řekněme, osudovou. Za půl hodiny k našemu stolu, kde jsme si právě dopřávali čokoládový dort, dorazil muž ve středních letech. Trošičku podsaditý, ale s celkem příjemným výrazem. Pavel mne představil neutrálně, aby mne chránil. Pánové začali hovořit o obchodních věcech, které jsem pouze poslouchala, ale do rozhovoru se jim nepletla. Pak se ten hnědovlasý obchodník nervozně ošil a požádal o soukromí. Chtěl říct mému budoucímu manželovi něco beze svědků.
„Půjdu se přepudrovat," navrhla jsem taktně a s psaníčkem v ruce odběhla na toaletu. Strávila jsem tam mnohem více času než obvykle. Snažila jsem se jim dát dostatek času. Když jsme svůj vzhled překontrolovala asi po desáté, rozhodla jsem se vrátit zpět. Muž u stolu již neseděl. Pavel byl naopak neobvykle bledý a před sebou měl sklenici s whiskey. Což bylo u něj v tuto hodinu velice neobvyklé. Nechtěla jsem vyzvídat, ale informoval mne, že mi u něj doma vše poví. Rychle vypil sklenici, zaplatil účet a vyrazili jsme před kavárnu, kde už na nás čekal šofér s autem.

Celou cestu mlčel a koukal z okna. Začínala jsem mít strach, protože takové chování bylo velice neobvyklé. Většinou se mě do jeho obchodů snažil neplést, abych se mohla kdykoliv s čistým svědomím od něj distancovat a zachránit si tak krk.
Dojeli jsme do pískově žluté vily a došli do jeho ložnice. Nechtěl, aby nás nikdo slyšel. Ani služebnictvo.
„Bětulko," začal roztřeseně, „ten muž bylo jedno z největších zvířat vůbec, které se kolem mne pohybují. Má doma dceru, řekl bych tvého věku," odmlčel se. Posadila jsem se na postel a bez dechu poslouchala.
„Přišel s tím, že by rád, abych si ji vzal," pokračoval. V tu chvíli jsem zbledla.
„A co..." chtěla jsem se zeptat, jak to tedy s námi bude dál. Při vzpomínce na uplynulou noc, kdy jsem mu dala vše, mne zatrnulo.
„Řekl jsem mu, že mám přítelkyni, kterou miluji," odpověděl po chvíli ticha. Bylo to poprvé. Poprvé jsem se o jeho citech dozvěděla touto cestou. Nevěděla jsem, zda jsem více šoku z informace, že mne miluje či z toho, že je to vlastně problém.
„Dal mi jasné ultimátum. Pokud si ji nevezmu nebo nedejbože bych se oženil s někým jiným, mohu počítat s pokusem o vraždu nejen mé osoby, ale dalších členů mé rodiny. Na vysvětlenou jeho dcera je velice nehezké děvče a navíc jí chybí jistá, jak to říct kulantně, inteligence. Já ho chápu, ale...," hlesl.

Obrátil se mi v té chvíli žaludek. Bylo mi zle a musela jsem se uklidnit. Přiskočila jsem ke skříňce s alkoholem a vytáhla karafu s whiskey. Nalila jsem ji nám oběma.
„To znamená, že spolu nemůžeme být," konstatovala jsem po vypití sklenky.
„Ne! To neznamená. Nemůžu si vzít někoho, koho nechci. Já vím, že to je riskantní. Pokusím se ho nějak přesvědčit. Zkusím najít jiného nápadníka z našich kruhů. Ale jí si nevezmu," začal se bouřit a nervozně rychlím krokem mapoval pokoj.
„Ne, ne teď, když jsem se poprvé v životě opravdu zamiloval," zastavil se a poklekl přede mnou.
„Jsi slunce mého života, miluji tě. Nenechám si tě vzít."
Seděla jsem na židli jako opařená. Před námi byl velký problém a nevěděli jsme, jak z toho ven!