Smrti vstříc

Jak to jen obejít?

Další týdny ubíhaly v podivném duchu. Pavel se bál, aby mne mafie nevyhmátla, a tak jsme se scházeli pouze v hotelu nebo u jeho bratra v bytě. Na obě místa jsme chodili zvlášť a ve velkých časových úsecích. Do bytu Jáchyma chodil většinou první on, aby na mne počkal. Já se tam vždy dostavila o hodinu až dvě později. Pavlův bratr nám nechával volný byt, málokdy tam byl s námi. A tak jsme měli vždy čas na důvěrnosti, kterých jsme se ani v takové situaci nechtěli vzdát. V hotelu jsem byla naopak vždy první já. S personálem jsem se dobře znala, a tak po domluvě střídali pokoje, které nám zamlouvali po předchozí ústní domluvě. Vždy jsem chodila zadním vchodem a muž, do kterého jsem se zamilovala naopak hlavními těžkými dveřmi. Pokud jeden z nás nemohl dorazit, nechal vzkaz u Tomáše, hlavního recepčního. Ten byl, ač tomu doba nebyla příliš nakloněna, spíše v oblibě mužů, a tak nějak více naši lásku chápal. On jediný věděl, proč s našimi schůzkami děláme takové tajemno.
Na datu a čase dostaveníčka v hotelu jsme se domluvili vždy právě přes něho.
Jednou se však stalo něco neobvyklého a mne vůbec nenapadlo tomu přikládat význam. Na byt mých rodičů kdosi zazvonil a přede dveřmi stála mladá sympatická slečna. Nesla mi ústní vzkaz, že se musíme s Pavlem sejít za hodinu v hotelu. Rychle jsem se oblékla a vyrazila tam. Na recepci byl opět zanechán vzkaz. Navíc za ní neseděl Tomáš, což byl první impuls, který mne vedl k podezření.
Jen, co jsem vešla do pokoje, který už jsme jednou sdíleli, ihned se mé obavy naplnili. Místo Pavla stál u okna muž v saku, klobouku s rukama v bok. Díval se z okna. Když uslyšel, že jsem vešla, prudce se otočil.
„A, očekávaná návštěva," ušklíbl se.
„Co chcete ? Kde je Pavel?" vyjela jsem na něj neohroženě.
Muž mlčel, jen se opět ušklíbl. Chtěla jsem odejít, otočila jsem se na podpatku.
„Stát!" ozvalo se mi za zády. Mé oči uviděly revolver namířený na mé lopatky. V tu ránu jsem zkameněla. Pomalu jsem se otočila zpět. Dívala jsem se do kulaté hlavně a v tu ránu mi došlo, že to není hra.
„Tak poslyš, holčičko! Vyřiď Fiedlerovi, že ty vaše čachry machry schůzek jsme dávno prokoukli. A jestli chce, aby ho šéf včetně tebe neodpráskl na jednom místě, měl by si uvědomit, kde je jeho místo. Mladou si prostě vezme. Nebo může počítat s pokusem o vraždu sebe, tebe i vašich rodin!"

dokončil svou výhružnou řeč. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.
„Vyřiď mu to," dokončil svůj proslov a s namířenou pistolí opustil pokoj. Chvíli jsem tam zůstala stát jako přikovaná, pak mi to ale došlo. Rozběhla jsem se na recepci a nechala se přepojit do vily.
„Dům Pavla Fiedlera, co si přejete?" ozval se majordomus.
„Pane Krásný, tady Alžběta. Musím okamžitě mluvit s Pavlem. Je doma?" cítila jsem, jak se mi třese hlas.
„Slečno Alžběto. Není doma, ale měl by přijet za okamžik. Mám mu něco vyřídit?" zaměstnanec mne ihned poznal.
„Ano, ať okamžitě přijde do Modré hvězdy, je to naléhavé," snažila jsem se uklidnit. Ale nešlo to.

Pan Krásný mi slíbil, že vše vyřídí a mně nezbývalo než čekat. Dala jsem si na recepci velkou sklenici whiskey a šla si po dlouhé době z nervozity zapálit cigaretu. Ruce se mi tak klepaly, že mi musel recepční Tomáš zapálit. Najednou mi došlo, že tam vlastně nebyl, když jsem přicházela. A tak jsem se ho začala vyptávat. Podle všeho mu jakýsi muž zaplatil, aby si na půl hodiny odběhl. Netušil proč, ale použil u toho tutéž ráži, kterou vyhrožoval mně. Nezlobila jsem se na něj, což jsem mu musela několikrát zopakovat. Za hodinu a půl se objevil ve dveřích Pavel. Padla jsem mu kolem krku a rozplakala se. Vzali jsme si klíče a šli do jiného pokoje, než v jakém na mě čekal muž v klobouku.
„Co se stalo?" posadil se nejistě na postel a podíval se mi do očí. Ještě stále jsem se chvěla, ale našla jsem odvahu a vše mu pověděla.
„Toho jsem se přesně bál. Tušil jsem to, ale nechtěl jsem to vidět. Můžu to nějak pozdržet. Mohu se vymlouvat, ale nevím na jak dlouho," přemýšlel nahlas.
Mé srdce bylo vyděšené. Ne však z toho, že bych mohla zemřít, ale proto, že bych mohla o svou lásku přijít.
„Přeci tě nevystavím nebezpečí kvůli pár nocím," rozhodil rukama. Zarazila jsem se.
„Já jsem pro tebe jenom pár nocí?" byla jsem v šoku. Myslela jsem, že jsem pro něj něco víc.
S hrůzou v očích se na mě podíval: „Ne, proč to říkáš? Myslím tím, pár dalších nocí. Protože, když je spolu strávíme, dříve nebo později jeden z nás může zemřít. Nemyslel jsem naši minulost. Moc dobře víš, co k tobě cítím," rozohnil se.
Chvíli jsem na něj hleděla a stejně jako on jsem tu odpověděl tušila....

Po další hodině a půl jsem se opět probrala na lavičce stojící uprostřed nemocniční chodby. Byly dvě odpoledne. Vstala jsem a šla se protáhnout. Zastavila jsem se cestou u sestřiček, zda neví nové zprávy o manželově stavu. Bohužel se však nic nezměnilo.
A tak jsem si to zamířila do místní kantýny pro kávu. Nějak mne to vzpomínání psychicky porazilo.

Doplížila jsem se až do místnosti, kde se na mě usmívala podivná podsaditá dáma. Objednala jsem si kávu a posadila s k malému bílému stolku. Za chvíli už mi byla donesena černá káva a já ji objala oběma rukama, abych se trochu zahřála. Zadívala jsem se z okna a začala opět vzpomínat...