Smrti vstříc

Smrt si nevybírá

 „Jsi krásná, když přemýšlíš," zašeptal mi do ucha. Vytrhl mne z chmurných myšlenek na nás dva. Jak dlouho budeme vlastně spolu? Jen my víme, co se stalo. Opřela jsem si čelo o jeho tvář, měl ji horkou. Můj nos nasával vůni jeho kolínské na krku. Kolem nás se rozléhalo veselí lidí, kteří nic netušili. S ním jsem se cítila tak v bezpečí, i přes naší situaci.
„No tak, vy dva, copak nemáte radost?" přiskočil k nám Pavlův bratr se šampaňským v ruce. Vzal mne za ruku a vytáhl na parket. „Moc ti to sluší," umístil svou ruku v bílé rukavičce galantně pod mé lopatky.
„Děkuji," odvětila jsem smutně. Bílé šaty splývající až na zem mi obepínaly boky, závoj jsem již odložila, takže mi vlasy zdobila jen bílá perlťová čelenka.
„Na nevěstu jsi poměrně tichá a neveselá," prohodil můj tanečník.
„To se ti asi jen zdá," stále jsem nervozně sledovala pohledem svého Pavla.
„No, já nevím, na novomanžele se mi prostě zdáte trošku zvláštní," pošeptal mi do ucha.
Moje myšlenky putovaly sálem, takže jeho narážka se nedočkala reakce. Píseň skončila a já se ihned rychle vrátila k mému manželovi.
„Jsi v pořádku?" vzal mou tvář do svých dlaní.
„Měla bych?" zamračila jsem se. Nelíbilo se mi jeho přehlížení situace.
„Bětko, nic nás nerozdělí, ano?" cítila jsem jeho mělké dýchání na svých rtech. Něžně mě políbil a já se zase vznášela, jako pokaždé.

Sálem se nesl kouřový dým, který stoupal ze špiček noblesních dam pozvaných na naší svatbu. Dam s liščími boa omotaných kolem ramen a širokými klobouky posazených na bohatých hlavách. Já ani Pavel jsme většinu hostů neznali, ale nezáleželo nám na tom. Pro nás existoval jen náš svět.

„Vypaříme se na chvíli?" navrhl. Nadšeně jsme přikývla, tohle přetvařování mne pomalu zabíjelo. Popadl mne za ruku a protáhl mne davem tanečních párů až k východu k těžkým dubovým dveřím. Mladík v červené vestičce k nám ihned přiskočil s našimi kabáty. Manžel mi nejdříve pomohl do mého béžového kožichu s pěti černými sponami na pravé straně, poté se oblékl do svého černého kabátu, oblékl si kožené rukavice a nasadil klobouk.
Utekli jsme do zimní zahrady.
„Je tu nádherně, bez lidí," moje kroky se zastavili u altánu. Objal mne a přitiskl k sobě.
„Neměj strach, ať se stane cokoliv, nezapomeň, že tě miluji."
„To zní děsivě," prohodila jsem namísto opětování citů.
„Bývala jsi docela nemilosrdná, takovou tě neznám," pozastavil se nad mou náladou.
„To asi ta svatba."
„Určitě?"
Ne, dnes nebyl ten správný den mu to říct. Jenže jak člověk pozná, že ta správná chvíle nastala? A opravdu mne to tak změnilo?

„Ano, určitě."
Zapálil si cigaretu a za rámě mne vedl zpět k hotelu.
Najednou se ze tmy ozval výstřel. Pavel se sesunul k zemi.
„Ne!" vykřikla jsem,padla na kolena vedle něj a popadla ho do náručí. Ještě jsem bezděčně otočila hlavu směrem, odkud rána vyšla, ale nikde nikdo.

„Lásko!" Neodpovídal a já si všimla ještě doutnající rány v břiše. Bílá košile se začala barvit do ruda. „Ne, neumírej, nesmíš umřít. Ne! Slyšíš mě?! Ty mě tu nesmíš nechat samotnou! Čekáme dítě! Slyšíš?" Zmateně jsem držela svou ruku na ráně a i má bílá rukavička se pomalu topila v krvi.
Najednou se mi vrátilo racionální myšlení a já se zvedla a utíkala do hotelu. Rozrazila jsem velké dubové dveře do sálu. Desítky očí ke mne vzhlédly.
„Je tu nějaký doktor?" slzy se mi valily po tvářích. Okamžitě z davu přispěchal mladý muž.
„Co se stalo? Jsem lékař."
„Pavel je postřelený," davem se ozvalo hysterické burácení. Otočila jsem se na podpatku a utíkala za raněným manželem do zahrady. Muž pospíchal za mnou. Jakmile z dálky viděl ležet nehybné tělo Pavla venku, zavolal na mladíka v červené vestičce, aby za námi poslal někoho, kdo by mu pomohl s raněným. Jen co to dořekl, vyhrnul se zvědavý dav ze dveří hotelu.
Já už klečela u mé lásky a vzlykala nad jeho obličejem. Doktor a jeden ze svatebních hostů ho rychle přenesli do našeho novomanželského apartmá. Chtěla jsem být s ním.
„Slečno, vlastně paní Fiedlerová, tady nemůžete zůstat." Doktor mne vyhodil z pokoje.
„Ale...," snažila jsem se protestovat, nebylo mi to však nic platné. Dveře se mi zabouchly před nosem.