Smrti vstříc

Není cesty zpět

Minuty se nekonečně táhly a já čekala, jak se vyvine stav mého manžela. Z minut byly hodiny. Nakonec jsem opřela unaveně hlavu o nemocniční zeď a zavřela oči. V myšlenkách jsem byla s ním a vracela jsem se k našemu příběhu tam, kde jsem mu ho přestala vyprávět. 

Opět jsem se vrátila do sadu na Petřín, kde mi o sobě vše pověděl. Pamatuji se, že už jsme byli téměř dole a hodina pokročila, a tak bylo na čase vyřknout svou odpověď. Dodnes vidím, jak mě probodává svým pohledem a čeká, jak jsem se rozhodla. Přivinul si mě k sobě a já ani nedýchala. Pak jsem nejistě zaklonila hlavu a nechala se jím políbit. Mé ruce se neudržely a zajely mu do vlasů. Polibek se stal mnohem vášnivějším, než jsme oba plánovali. Neslušelo se dělat něco takového na veřejnosti, a tak jsme se rázem odtrhli. Ještě trochu zadýchaní jsme na sebe vyděšeně hleděli. Pokud jsem do té doby měla pochybnosti, pak se ve vteřině rozplynuly. Vzala jsem tě za ruku a pošeptala ti:

„Myslím to smrtelně vážně."
Jen si mi ruku stisknul a objal jsi mě. Nedalo mi to a musela jsem se zeptat:
„Proč ale spíš v hotelu, když si říkal, že jsi součástí pražského podsvětí?" vydechla jsem netrpělivě.
„Jsi bystrá. Poprvé jsem se tam šel ubytovat, protože jsem měl odpoledne schůzku blízko Modré hvězdy a nechtěla jsem večer cestovat přes celé město. Víš, že je to zdlouhavé. Navíc jsem zjistil, že je večer zábava, a tak jsem si po náročném dni chtěl trochu odpočinout a popít. A včera," sklopil jsi zrak, „včera jsem se ubytoval a doufal, že tě tam potkám. To, že si někoho najdeš a budeš tam mít partnera jsem skutečně nečekal."
Stiskla jsem ti ruku a zahleděla se do země: „A kde tedy opravdu bydlíš?"
„Na Barrandově, ve vile. A pokud nebudeš mít nic proti, rád bych ti ji ukázal," vzal mne za ruku.
Pak rychle dodal: „Samozřejmě ne dnes. Nerad bych, abys vždy v mé přítomnosti vypadala jako nevychované děvče. Jsme spolu potřetí a už dvakrát jsi ve svém příchod domů díky mně právě neexcelovala."
Ta myšlenka večerní návštěvy mě tenkrát rozrušila, ale poslechla jsem ho a nechala se jako správná mladá dáma doprovodit domů.

Druhé dne už u mne zvonil na domovní zvonek, bylo něco kolem desáté ráno. Byla jsem překvapená, protože přijel vozem. A poměrně luxusním vozem. Prohlédla jsem si své šaty, které vůči lesku drahého automobilu Škoda, vypadaly jako vytažené ze smetiště. Zastyděla jsem se. Nedávala jsem však na sobě tento pocit znát a nastoupila jsem s tebou do auta, které mělo samozřejmě šoféra. Jeli jsme téměř mlčky a poměrně dlouho. Pozorovala jsem Prahu, jak se nám míhá za okny. Konečně jsme dorazili. Pavel mi nabídl ruku, abych mohla z vozu vystoupit jako pravá dáma. Přede mnou se tyčila obrovská vysoká vila s pískovou fasádou, z které jako příď lodi vystupovala prosklená terasa, na jejímž vrcholku se skvěla otevřená střešní vyhlídka.
Vstup byl v levé části velkou branou pro vůz, a přímo uprostřed před budovou se nacházela kovaná vrátka, s pozlacenou klikou. Vpravo od balkonových dveří se skvělo malé kulaté okénko. A co mne zaujalo nejvíce byl prosklený roh budovy v přízemí. Oněměle jsem tam stála a nedokázala se hnout.
„To je prostě krása," vysoukala jsem nakonec ze sebe. Můj budoucí manžel se na mě jen usmál a vzal mě za ruku. Nechala jsem se vést těmi kovanými dvířky, části zahrady, která byla také více než nádherná až ke vstupnímu mramorovému schodišti. Tam nás přivítal sluha, který mi vzal plášť, uklonil se a odešel. Vstupní hala byla obrovská, až monstrózní. Všude jen křišťál a mramor, téměř krásnější než na zámku. Síní jsme prošli až do asi obývacího pokoje. Pohodlná sofa a křesílka, knihovna přes celou stěnu dávaly tušit, že zde se střídají návštěvy, a také jeho pracovní schůzky. Trochu jsem se nad tou představou oklepala.
„Posaď se, mohu ti nabídnout něco k pití? Čaj, kávu nebo něco ostřejšího?" počkal až se usadím a sám se uvelebil na křesílku.
„Asi kávu, ideálně vídeňskou," zasmála jsem se. Nervozně jsem se rozhlížela po místnosti. Vedly z ní maličké dveře. Zvědavě jsem si je prohlížela. Pavel mezitím poprosil majordoma, aby zařídil kávu. Vstal a vzal mě za ruku.
„Ukážu ti je," usmál se a vedl mě do tajemných dveří.
Přede mnou se otevřela místnost s proskleným rohem. Pod velikánským oknem se nacházela široká zeď pokladena polstrováním. Okolo okna bylo několik polic s knihami.
„Tady sedávám, koukám z okna a čtu," vysvětlil mi.
Přesně tak jsem si představovala svůj čtecí kroužek. Ve světlém pokoji byl ještě stolek na občerstvení a veliká lampa. Nic víc. Vedl mě dál dveřmi, které zabíraly většinu protilehlé stěny. Po jejich projití se před námi objevil další přijímací salonek. Dál už byly jen pokoje pro služebnictvo.
Prošli jsme zpět do přijímacího pokoje, z kterého vedly mohutné schody. Zábradlí bylo krásně vyřezané a mramorové schody působily jako ledové kluziště. Na vrcholu se před námi objevila dlouhá chodba se spoustou dveří. Ty zcela vpravo vedly do krásné koupelny, vykládané bílými dlaždičkami, s mosaznými kohoutky. Dveře po stranách ukrývaly pokoje pro hosty a uprostřed se nacházela ložnice s velkými dveřmi se dvěma křídly. To byla Pavlova ložnice. Obrovská postel s nebesy, mahagonové noční stolky i vyřezávaná skříň dávaly tušit, že se majitel nemá špatně. Křeslo pod oknem s malým stolečkem a skříňkou na alkohol utvrzovaly návštěvníky v tom, že se jedná o pánský pokoj. Uprostřed pokoje byly napůl prosklené dveře, které vedly na onu skleněnou terasu. Tam bylo pár křesílek, pohodlné sofa a několik stojanů s květinami. Tenkrát jsem si pomyslela, že si tam vodí své milenky. Když mi bylo vše ukázáno, vrátili jsme se do obývacího pokoje, kde na nás již čekala káva. Služebná s roztřesenou rukou položila na stůl moučník. Přišlo mi to zvláštní, ale neptala jsem se. Káva byla vynikající, zřejmě ta nejlepší kvalita. Povídali jsme si o všem, co nás napadlo. Cítila jsem se s ním úžasně. Pak se mne zeptal, zda bych s ním šla do kina. Samozřejmě jsem souhlasila. V jednu chvíli jsem si potřebovala odskočit do koupelny, a tak jsem se sama vydala nahoru, zatímco Pavla jsem nechala na mě čekat. Když jsem se vracela, potkala jsem služebnou, která opět na mě vyděšeně pohlédla. Už mi to opravdu nedalo, a tak jsem se zeptala, zda je v pořádku. Odpověď byla šokující:
„Nikdy si sem dívku nepřivedl, když nepočítám partnerky jeho přátel," špitla, sklopila oči a dál si šla po své práci. To mě velice udivilo, odhadovala jsem ho na tucty přítelkyň a milenek. I díky této informaci jsem poněkud zpomalila v návratu do obývacího pokoje. Seděl tam sám a četl noviny. Přitahovalo mě jeho soustředěné mračení se, i to, jak rozčíleně kroutil hlavou. Pořád jsem se bála, že na mě z nějakého rohu vypadne mafián s pistolí v ruce či rovnou lupič s páskou přes oči. Moje představy o podsvětí byly na začátku tak divoké!.
Pomalu se blížil čas oběda a já ho chtěla poprosit, aby mě odvezl, jenže jeho plán byl jiný. Do auta jsme sice nastoupili, ale v polovině cesty mi bylo jasné, že jedeme jinam. Asi nejnoblesnější restaurace v Praze a já stála v okamžiku před ní. V šatech, v kterých bych tam za normálních okolností nevkročila. Galantně mě dovedl za rámě do restaurace, kde mne usadil. Cítila jsem se poněkud trapně, ale na nějaké nesouhlasy jsem nedostala prostor.

Strávili jsme tam s obědem a odpoledním vínem několik hodin. Za celý den mne ani jednou nepolíbil a já za to byla jedině ráda. Díky tomu jsem si nepřipadala po dlouhé době v jeho přítomnosti tak lacině. Z restaurace jsme odcházeli kolem čtvrté odpoledne. Myslela jsem, že mne odveze rovnou domů, ale opět jsem byla překvapená. Automobil zamířil do Letenských sadů.
Šofér nás vysadil na kopci a nechal svému osudu. Pavel mne vzal za ruku a vedl mě pod stromy vycházkovým tempem. Naše ruce se automaticky propletly a já byla zase zcela mimo.

„Mohu tě zítra vyzvednou dřív?" zašeptal mi náhle do ucha. Letmý dotek jeho rtů na mém uchu mě zašimral až v břiše. Nervozně jsem přikývla. Už se začínalo pomalu stmívat, když naše kroky vedly zpět k zaparkovanému vozidlu. Ještě, než jsme však opustili úkryt pod korunami stromů, se můj budoucí manžel zastavil. Objal mě kolem pasu a zadíval se mi do očí. Můj dech se zastavil. Kdyby se díval ještě chvíli, udusila bych se.
Tentokrát jsem však na nic nečekala a políbila jsem ho sama. Netuším, kde se v nás vzala ta vášeň, která se s každým polibkem více a více stupňovala. Nikde nebyla živá duše, a tak jsme se nechali spalující horkostí unášet o něco déle než naposledy. Cítila jsem jeho ruce putující po mém trupu níž a níž. Z ničeho nic uchopil mé stehno, lehce si ho zvedl ke svému pasu a opřel mě o strom, který byl několik centimetrů za mými zády. Byla to příliš vášnivá scéna a ve spáncích mi bušilo jako o závod. Po chvíli si uvědomil, že překročil hranice a rychle se odtáhl.
„Promiň," vysoukal zadýchaně ze sebe.

„Neomlouvej se. Tedy, je pravda, že se to moc nehodí, ale..," chvíli jsem přemýšlela, zda to mohu vyslovit nahlas, „líbilo se mi to."
Vytřeštil na mě oči. Čekala jsem jakékoliv reakce, jen ne tu, která přišla. Pomalu se ke mně opět naklonil a něžně mě políbil na čelo. Pak mě vzal za ruku a odvedl k autu. Domu jsem dorazila kolem osmé večer. Další den se najednou zdál být tak daleko...