Submit yourself! || Larry | A/B/O

Chapter 44

Já zpomaluji a přecházím nevěřícně do chůze. Započítalo se mi tohle kolo?

Omegy se vyčerpaně vrací k profesorovi, některé si musejí sednout na studenou zem, jiné se opírají o kolena a stále lapou po dechu.

„Vždyť zbývala minuta deset sekund." Zamumlá si pro sebe zrzavá omega, když mě cestou míjí, načež jenom nevěřícně zakroutím hlavou.

Vyčerpán si sedám na chladný povrch dráhy a rozmrkávám černé tečky tancující mi před očima. Celá dolní polovina těla mi pulzuje a v krku mám úplně vyprahlo, jinými slovy by se mi hodilo pár loků vody.

„Výborně, skvělá práce." Zatleská nám bez většího nadšení Fletcher, když kolem nás prochází a vyhodnocuje na deskách naše 'skóre'.

„Jak jsem viděl, někteří z vás si opravdu sáhli na dno svých sil." Podívá se na těch několik omeg, které za ním chodili jako ocásek, a proto i do téhle pošetilosti dali vše. Nekomentuji už to, že vypadají, jako že se každou chvíli pozvrací.

„Ti, které následně přečtu, limit bohužel nesplnily; Adams, Clark, Gale, ..." Nejsem ani překvapen nad množstvím jmen, která padají. Jak se seznam abecedně blíží k písmenu "S", říkám si, že trest pro tolik omeg nemůže být tak hrozný. Jak jsem čekal, i mé jméno padlo, ale co mě trochu znervózňovalo, byl fakt, že dle zdání jsem byl jediný kluk mezi dívkami, které běh nezvládly. Moje ego maličko zabolelo, protože mužské omegy mají mít od přírody ze dřívějších dob více výdrže než jejich biologické protějšky, na úkor flexibility.

„Ah, počkat, dívky tady ale mají z předešlého semestru plus za gymnastiku, takže budou dnes ušetřeny." Všechny omegy, které na obličeji měli smutný výraz kvůli neúspěšnému běhu rázem propukly v jásot, přehnaně děkující Fletchrovi za jeho ochotu. Tedy všechny omegy kromě mě.

Zbyl jsem jediný, ale když se při cestě do šaten ztratím v davu, není možné, aby mě zavolal zpátky. Určitě už zapomněl, že jsem mezi dívkami byl i já, snažím se uklidnit své splašené dýchání a nenápadně se vsouvám mezi skupinu omeg v pozadí, které mi sice věnují nechápavé pohledy a o krůček ode mě ustoupí, ale naštěstí pro mě nic neřeknou.

„Teď do šaten, za čtvrt hodiny začíná geografie v posluchárně," zapíská a propustí nás všechny, zatímco znuděně vyplňuje údaje o přítomnosti žáků.

Za pokus nic nedám. Schovaný v hloučku omeg se stejným tempem sunu ke vchodu. Nikdy jsem nebyl šťastnější za svoji, i na omegu, nízkou výšku jako teď.

S každým dalším krokem se mám čím dál větší chuť usmívat, protože opravdu, vypadá to, že jsem za vodou. U dveří do budovy se ještě po očku přes ostatní ohlédnu za sebe a nic, Fletcher tentokrát drží telefon u ucha a nás si vůbec nevšímá.

Když jsem v bezpečí šatny, radost z útěku vyprchá, jen co si vzpomenu na Perrie, kterou jsem na hodině nikde nespatřil a i její věci zmizely. Rychle se převléknu, ponasnažím se půjčené kousky oblečení složit do úhledného komínku a vydám se k učebně, ve které nás čeká poslední hodina, opět s Fletcherem, ale když si sednu dozadu a nedám o sobě vědět, budu nasedat k Harrymu do auta dříve, než se naději.

***

Svezu se na tvrdém sedadle pro tři dostatečně daleko od katedry, aby byla šance vidět mě opravdu mizivá a úlevně si vydechnu. Cestou jsem se stihl napít, takže pálivý pocit v krku je pryč, zato mé dolní končetiny pomalu necítím. Jsem zvědavý na zítra, to sotva vstanu z postele.

„Tak tady jsi! Vůbec jsem tě ze předu neviděla." Odfoukla si Perrie vlasy z čela, když dopadla na sedačku vedle mě, a s žuchnutím shodila batoh z ramene.