Submit yourself! || Larry | A/B/O

Chapter 40

„Louis Styles, pěkné jméno," zanotuje za mnou melodicky chraplavý hlas, načež se s překvapením ve tváři rychle otočím na osobu za mnou.

Počkat, Styles?

Čelím světlovlasému muži, který je poměrně mladý, na sobě má sportovní oblečení a s přehnaným zájmen si v ruce prohlíží papír menšího formátu, můj rozvrh!

Chci cizinci něco říct, mezitím co minutová ručička hodin neúprosně oznamuje už 10 minut zpoždění do hodiny, ale zarazím se, když do plic nasaji novou várku vzduchu a ucítím pach alfy. Hořký, až štiplavý, řekl bych, jako káva ve velkém množství. Tahle informace mě rozhodí, a tak na alfu přede mnou chvíli jenom zírám. Mělo mi být jasné, že když tady vyučují i omegy, alfy mají také zelenou.

„P-promiňte-" Ne úplně jistý, co chci vlastně říct, se alfu snažím opatrně konfrontovat, ale sama mi skočí do řeči.

„Profesor Fletcher, jak to tak vypadá, budeme se potkávat na geografii a kondičním tělocviku." Roztáhne dotyčný rty v děsivém úsměvu, jako by mu situace přinášela nesmírné potěšení.

Vnitřně se uklidňuji, vždyť je to přece profesor, nic se mi nemůže stát. I přesto ale cítím výrazný diskomfort mé omegy.

„Nešikovný," zamlaská naoko pohoršeně profesor, když vzhlédne od mého rozvrhu a uvidí rozházené papíry. Netuším, jak zareagovat, proto jenom potupně skloním hlavu.

„Na co čekáš? Nechceš je zvednout?" pobídne mě, jako kdyby to bylo nad slunce jasné. Jeho hlas je nepříjemný, panovačný, ostrý.

V předklonu začnu stránky co nejrychleji sbírat ze země, ale dlaně se mi klepou tak, že mi většina stránek znovu proklouznou mezi bříšky prstů a skončí zpátky na podlaze.

Celou dobu cítím na zádech jeho nadmíru nepříjemný pohled, a když se mi konečně podaří vše sebrat, tisknu si papíry s atlasem k hrudi, jak to jenom jde.

Čekám, až mi profesor vrátí rozvrh, ale ten se jenom šoupavým krokem rozejde ke mě, až ode mě stojí blíže, než by se mi líbilo a vytrhne mi z náruče jeden z promočených papírů.

„Takové škoda, vypadá to, jako by se ti všechny promočily." Zakroutí profesor Fletcher lítostivě hlavou. Než stačím otevřít ústa, pokračuje: „U mě v kabinetu bych ti je mohl vytisknout znovu." A znovu se pro sebe široce usměje.

„J-já mám ale teď hodinu, mu-musím-." Gestikuluji směrem do neurčita a udělám nenápadný krůček dozadu.

„Ah, to je smůla, ale vidím to, chemie v laboratoři." Zatváří se až nešťastně a pokračuje: „Když na konci chodby zahneš doleva a půjdeš za nosem, jsi tam. Profesor Leethard je mrzout, ale že je to tvůj první den, řekni mu, že jsi mi potřeboval pomoct odnést nové materiály do kabinetu. Nemáš zač." Nakloní se ke mě a podá mi zpátky rozvrh, ale zastaví se. Místo toho, aby se zase odtáhl, setrvá na místě a já se snažím se nenápadně vzdálit, jeho přítomnost mi není vůbec příjemná.

Po momentu, kdy setrváme v přílišné blízkosti se profesor s neochotou odtáhne a zkoumavě si mě prohlíží.

„J-já- měl bych jít," odkašlu si s zabloudím očima ke směru, kde by se měla nacházet laboratoř.

„Měj se, Louisi, určitě se ještě uvidíme." Mrkne na mě profesor, ale nijak se nepohne, tak jenom rychle odkývnu na rozloučení a začnu kráčet na opačnou stranu.

Vydechnu veškerý vzduch v plicích, o kterém jsem neměl ponětí, že zadržuji.

„A Louisi?" Dolehne ke mě hlas alfa ha mnou.