Submit yourself! || Larry | A/B/O

Chapter 3

Alfa. Nejenom, že budu kdoví na jak dlouho v Londýně, městě do kterého jsem se vždycky snil podívat, ovšem ne za takovýchto okolností, ale budu tam s alfou. Sám. Nikoho tam nebudu znát. Nebudu vědět jak se dostat domů.
Kdyby se ta alfa rozhodla, že mi něco udělá, nikdo ji nezastaví. Nikdo se mě nezastane. Co když dostane rut? Alfám v rutu je jedno jestli přetáhnou označenou omegu, natož omegu kterou mají jenom na hlídání.
Pane bože. Tohle nemůžu zvládnout.

Po tvářích mi tečou slzy a žaludek mi nervozitou div nedělá kotrmelce. Mamka se tváří lítostivě, ale mému pohledu ve zpětném zrcátku se schválně vyhýbá. Jak mi to mohla udělat? Určitě musela vědět, že po přítomnosti jakékoliv alfy zrovna dvakrát tak neprahnu.

"M-mami, pro-prosím oto-otoč t-to." Hystericky vzlykám. Bojím se. Ne to je slabé vyjádření, spíše mám neskutečný strach. Nevím co mám čekat.

"Boo, prosím přestaň plakat. Ničí mě to. Pomůže ti to, slibuji." Vidím, že má taky na krajíčku.

"C-co kd-když bu-de m-mít ru-rut a-a-." Nemůžu ani dokončit větu. S nadějí v očích se dívám na mou mamku. Přeji si aby otočila auto a jeli jsem domů. Už by jsme se o tom nemuseli bavit, večer bychom si uvařili večeři a já bych si mohl hrát se sestřičkami a Erniem.

"Je to profesionál, Lou. Má velkou sebekontrolu a když bude mít rut, bude ho trávit mimo tvou přítomnost. Nic se ti nestane." Ujišťuje mě, ale zní to spíše, jako kdyby promlouvala k sobě.

"Jak to můžeš vědět?!" Zakřičím na ni. Asi si usmyslí, že nemá cenu mi odpovídat a zarytě mlčí. To mě naštve a proto trucovitě otočím hlavu k okýnku, rozhodnut s ní už nepromluvit.

Překvapením otevřu pusu dokořán. Právě vjíždíme do Londýna. Jsme zatím jenom na okraji a proto vidím rodinné domky, které jsou sice větší než ty v Doncasteru, ale zato dost podobné. Takový obecný anglický styl, jako jsou cihlové zdi a menší zahrádky.

Po chvíli jízdy, domky začínají řídnout a začínají je nahrazovat bytové domy a i provoz se tady stával čím dál tím hustší. Překvapením jsem vydechnul, když jsem v protisměru spatřil červený autobus typický pravě pro tohle nádherné město.

Nevím jestli mamka takhle cestu naplánovala schválně a nebo by jsme tudy projeli tak i tak, ale když vjedeme do centra, nemůžu přestat překvapeně zírat. Je to stokrát lepší než na obrázku a to tu zatím jenom projíždím v autě.

Nemůžu uvěřit, že naživo vidím Tower Bridge! Je to asi první a jediné pozitivum na tomhle výletě. Je neuvěřitelné konečně poprvé vidět město, jehož plakát máte snad od deseti let nalepen v pokoji.

Vzápětí si povzdechnu, protože jakou mám jistotu, že se na všechny památky podívám zblízka a pořádně si to tu projdu? Třeba ani nebudu mít povolené chodit ven.

"Mluvila jsem s panem Stylesem a říkal, že když se budeš slušně chovat, nebude mít problém tě po Londýně trochu provést." Překvapeně se na mamku podívám.

"S panem Stylesem?" Nakrčím znechuceně nos. Nejspíš to je ta alfa se kterou tady budu pobývat.

"Ano Lou, je to opravdu hodný a slušný muž. Budete si rozumět." Hodí po mě povzbuzujícím úsměvem.

"A taky alfa." Protočím očima a pohledem se vrátím zpátky na krajinu za okýnkem.

Na to už mi mamka nic neřekne a dál dává pozor na situaci na vozovce.

Během chvíle vyjedeme z hlavního centra a dostaneme se do oblasti s velkým počtem moderních budov a mrakodrapů. Jsou tu i nějaké předražené obchody, které pomalu ani neznám jménem.

Nikdy jsem nebyl vyloženě upnutý na značkové věci. Jistě na nich něco bude, ale kupovat si místo čistě bílého trička z průměrného obchodu za sedm liber nějaké stejně bílé tričko na kterém je našitý miniaturní nápis Supreme které by stálo šedesát liber? Ne, to opravdu nepotřebuji.

"Jsme tady." Oznámí mi mamka a začne se porozhlížet po nějakých volných parkovacích místech.

Znovu mě polil studený pot. Byl jsem tak zaujatý Londýnem, že jsem zapomněl kam tahle cesta vlastně směřuje.

Strnule pozoruji mamku, která zajela na volné parkovací místo a vypíná motor.

"Není čeho se bát Boo. A teď pojď, je to za rohem." Otočí se na mě mamka na které jsou patrné znaky únavy.

Pomalu následuji mamku, která vylézá z auta.

"Ma-mami, prosím. Kdo-kdokoliv jiný než alfa. Prosím, sli-slibuji, že-." Začínám panikařit.

"Ne Louisi, už je to domluvené." Povzdechne si a zamkne auto.

"N-ne ma-mami, t-ty to ne-nechápeš. J-já-." Po tváři se mi znovu sveze pár nových slz.

"Lou, teď mě dobře poslouchej. Hrozně moc tě miluji a jedna z věcí co si nejvíce přeji, je aby jsi dokončil školu a našel si nějakou hodnou alfu, která tě bude ctít a milovat takového jaký jsi. Aby se ti to splnilo, musíš přinejmenším dokončit školu, zlatíčko a to se ti bez pomoci nepodaří. Podstoupíš to alespoň pro mě?" Stiskne mi dlaně a podívá se na mě s mateřskou láskou v očích.

Se slzami v očích přikývnu, tomuhle nátlaku se nedá odolávat. Mamka mi věnuje vřelý úsměv, setře mi slzy z tváře a chytne mě za ruku.

Rozejdeme se do vedlejší ulice a vejdeme do na pohled drahého bytového domu. Co mě překvapí, je recepce a ochranka hned u vchodu.

Mamka se hned rozejde k elegantní slečně za pultem. Podle vůně beta.

"Dobrý den, jsme návštěva pana Stylese. Měl by nás čekat." Řekne mamka směrem ke slečně, která hned začne něco hledat na svém tabletu.

"Johannah a Louis Tomlinsonovi, že? Prosím vaše doklady totožnosti." Vzhlédne od tabletu s vřelým úsměvem. Doklady totožnosti?

"Tady." Mamka vytáhne naše občanky, které slečna zkontroluje a vrátí nám je.

"Děkuji. Dále výtahem do třicátého-prvního patra." Věnuje nám poslední úsměv než se znovu skloní ke svému tabletu.

Netrvá dlouho a výtahem se dostaneme do požadovaného patra. Když se pořádně nadechnu, mohu cítit směs hodně pachů lidí, kteří zde žijí. Co mě zmate, je pouze malá chodbička vedoucí k mohutným dřevěným dveřím.

Než se stihnu zeptat mamky, jestli jsme tady správně, zazvoní na nenápadný zvonek vedle dveří.

"Dobrý den, čekal jsem vás. Pojďte prosím dál." Chodbičkou zazní chraplavý hlas poté, co se otevřeli dveře. Pohledem stále skenuji své ošoupané  tenisky.

Když překračuji práh a nadechnu se, silně se mi zatočí hlava a začnou mi slzet oči. Ta vůně. Je tak silná a výrazná, že to ani nejde popsat. Musím se zapřít o futra dveří, aby jsem udržel balanc.

"Jsi v pořádku?" Když mi na rameni přistane mohutná ruka a já konečně vzhlédnu k oné alfě s tak silnou vůní, pohledem mě propaluje majitel těch nejzelenějších očí, jaké jsem kdy viděl.

Author's note
Heyy hola! 💞 Jak se máte lásky?
Doufám, že se díl líbil 💞🙏😚

Jak to máte se značkovými věcmi vy? Zastáváte stejný názor jako Lou a nebo nenosíte nic jiného? 💞💸 🧢👕 Já osobně jsem v tomhle stejná jako Louis 🤪 ale úplně to neodmítám 🤣💞

Jinak názor na díl? 🤔💞 ⬇️

Také jsem vám chtěla vyjádřit mé neskutečné díky. 💞❤️ Hvězdičkujte a komentuje dál, protože to je to, co mě popohání dopředu 🙏💞 vždycky když si čtu vaše komentáře o tom, že se vám příběh líbí a těšíte se na pokračování 🤤💞 to vědomí, že tenhle příběh čtete 💞 to je můj hnací motor 🙈🚗

Tak snad brzy u dalšího dílu 😚

Luv yaaaaaaa ❤️❤️❤️