Submit yourself! || Larry | A/B/O

Chapter 37

| Two weeks later |

"Ahhh." Vydám ze sebe neidentifikovatelný pazvuk a povzdychnu si. Snažím se k sobě silně tisknout oční víčka s přáním, abych ještě alespoň na malou chvíli usnul a mému tělu se tak dostalo požadovaného odpočinku.

Stejně jako ostatní noci jsem už od brzkého rána pozoroval závěsy oken, přes které se kolem šesté raní hodiny začínali prodírat první sluneční paprsky.

Dalo by se říct, že jsem si na to touto dobou už zvykl. Když se mi poštěstí a večer usnu, tak se probouzím brzy ráno s pocitem, že jsem k smrti unavený, ale hlava ne a ne dovolujíc mi si doopravdy dopřát tu úlevu a znovu propadnout spánku.

Nehledě na dny, kdy se budím celý propocený s divoce zvedajícím se hrudníkem a myšlenkou, že si za boha nemohu vzpomenout, o čem jsem vlastně snil.

Jak jsem zvyklý, po předem prohraném pokusu o spánek se protáhnu a rozkoukám po místnosti.
Když se mi do zorného pole dostane nezvyklé bílé zařízení ležící na nočním stolku, chvíli si ho prohlížím, jako kdyby mi měl někdo každou chvíli zavolat, tsss.

Přesto se musím zamračit, když si vzpomenu, jak jsem se k zařízení dostal.

***
"M-mobil?" Nevěřícně v rukách převracím hladkou bílou krabičku s obrázkem telefonu a logem firmy.

"Až začneš chodit do školy, budeš ho potřebovat." Odmávne to zelenooká alfa jako běžnou záležitost a dál míchá masovou směs v pánvi, ale já si pořád skepticky prohlížím krabičku, protože mám tušení, že to nebyla levná záležitost.

"Mamka mi mohla jeden koupit." Chabě namítnu, protože i když vím, že by mobil od mamky rozhodně nevypadal takhle dobře a byl by to nějaký starší prototyp, mě by stačil a přijde mi hloupé od Harryho dostávat dárky.

"A navíc byl určitě drahý." Dodám a položím krabičku na kuchyňskou linku.

"Rád jsem za to ty peníze dal." Utře si Harry ruce do utěrky a krabičku mi znovu vtiskne do rukou. "Budu jistější, když budu vědět, že máš nový mobil a kdykoliv mi můžeš zavolat a já budu vědět, kde jsi." Řekne alfa jemně s pohledem do mých očí.

Na to jenom kývnu a s hořícími tvářemi už nic nenamítám.

***

Zakroutím nad Harrym hlavou, protože poslední dobou o něm přemýšlím více, než je zdrávo.
Dalo by se totiž říct, že spolu vycházíme, ale často se stává, že nastane trapné ticho, nebo ani jeden netušíme co říct. Řekl bych, že jsme oba vůči sobě trochu zdrženliví a já nevím, co si o tom myslet.

Rozsvítím displej telefonu, abych zjistil, že je sedm ráno.

Jedna z mála výhod téhle šlamastiky je, že mohu vyspávat do kolika se mi zachce, ale většinou jsem díky mé nespavosti vzhůru stejně už od svítání.

Chvíli si zařízení prohlížím v ruce a teď se mi chce smát z mého prvotního udivení z toho, že mi Harry koupil identický mobil jako ten jeho, akorát v bílé barvě.

Položím mobil opatrně zpátky a vstanu z postele. Po rychlé zastávce v koupelně a ve skříni pro nějaké decentní oblečení si to zamířím do kuchyně, kde nejspíš najdu Harryho, jestli tedy není venku běhat.

Přijde mi nezvyklé, slyšet zapnutou televizi, když vezmu v potaz, že Harry ji ráno nikdy nezapíná.

Když vejdu do kuchyně a chci se ho na to zeptat, nikdo tam není a já se ještě tiše zeptám: "Harry? Jsi tady?"
V bytě ho přímo necítím, ale je těžké to poznat, když je jeho pachem apartmán prosycený.