Submit yourself! || Larry | A/B/O

Chapter 4

"Jsi v pořádku?" Když mi na rameni přistane mohutná ruka a já konečně vzhlédnu k oné alfě s tak silnou vůní, pohledem mě propaluje majitel těch nejzelenějších očí, jaké jsem kdy viděl.

Okamžitě zamrznu v pohybu a očima těkám mezi jeho obličejem a rukou položenou na mém rameni. Rozmýšlím, jak by bylo správné se v takovéto situaci zachovat, ale díky pudu sebezáchovy rychle couvnu o krok zpátky na chodbu. Díky tomu, se jeho dlaň, která ještě nedávno třímala na mém rameni zase stáhne k tělu.

Snažím se dýchat jenom pusou a ač je to neslušné, nemůžu si pomoct. Není to tak, že by mi ta vůně nevoněla, ale je tak intenzivní, nejsem na něco takového zvyklý.

Majitel zelených očí mě ještě chvíli propaluje pohledem a následně mi ustoupí ze dveří a pokyne mi rukou, že můžu vejít dovnitř.

Osmělím se a vejdu dovnitř, do toho vůní nasáklého bytu.
Snažím se pořád nenadechovat nosem, ale i přes to cítím tu specifickou silnou vůni.

Postavím se těsně u mamky, nebo spíš za ní.

"Tak ještě jednou dobrý den." Věnuje nám mírný úsměv.

"My jsme spolu mluvili po telefonu, že?" Podívá se na mamku a nabídne ji ruku.

"Harry Styles, alfa. Těší mě." Moje mamka ruku přijme a potřese si s ním.

"Johannah Tomlinsonová, beta. Mě také." Odpoví mamka. Když se představujeme, musíme za jménem doplnit i postavení ve společnosti. Přijde mi to zbytečné, jako by to každý necítil.

"A ty musíš být Louis, že?" Otočí se na mě a též mi nabídne ruku. Vyděsí mě to.

"Louis Tomlinson." Zbrkle se představím a stisk ruky mu chabě oplatím.
Mám chuť si vrazit facku, když ke jménu zapomenu přidat postavení ve společnosti.

"Omega." Dodám potupně. Stydím se. Zapomenout na to, když se takhle on i mamka představili je opravdu ostuda.

Stisk jeho ruky je opravdu silný. Když se mi podívá do očí, zapomenu dýchat pusou a zase ucítím tu intenzivní vůni.

Cítím směs santalového dřeva a jeho přirozené vůně, ze které lze snadno odhadnout, že je to silná a charizmatická alfa.

"Pojďte se prosím posadit do obývacího pokoje, kde můžeme probrat detaily." Pokyne nám dál do bytu a aniž bych tedy nějak detailně zkoumal předsíň, rozejdu se za mamkou.

Když jsem vešel dovnitř, uvědomil jsem si, že nazývat tenhle obrovský apartmán bytem byla chyba.
Předsíň se napojuje na obrovský obývací pokoj spojený s kychyní. Úžasem vydechnu, když spatřím velkou prosklenou stěnu táhnoucí se po skoro celé délce obýváku. Potlačím nutkání k ní jít a shlédnout na Londýn z výšky.
Nejsem na takovýhle luxus zvyklý. Vypadá to tu tak perfekcionistsky a přijde mi, že tu je vše sladěné a vypracované do nejmenšího detailu. Každá věc tu má své místo.

Obývacímu pokoji dominuje velká bílá pohovka na kterou se všichni tři usadíme. Zaujmou mě vysoké stropy, které celému pokoji dodávají až nebeský vzhled.

Bojím se tady něčeho jenom dotknout, protože vše tady působí luxusním a čistým dojmem, jako by vše vybírali stylisti.

"Takže paní Tomlinsonová, tohle je tedy závazná smlouva, přečtěte si ji prosím a podepište. Kdyby jste s něčím nesouhlasila, mohu to předělat a podepíšeme ji později." Styles poukáže na papíry položené na konferenčním stolku.