Submit yourself! || Larry | A/B/O

Chapter 10

~~~
Nevím, kde jsem. Nemůžu jasně přemýšlet. Myšlenky mi v hlavě létají jedna přes druhou.

Jako kdyby jsem se vznášel. Nevnímám čas ani prostor. Jako kdybych hleděl přes zamlžené brýle.

Všechny mé smysly jsou otupené.

Nic necítím. Jenom prázdno všude kolem mě. A ticho.

Tíživé ticho, které přináší úzkostlivý pocit na hrudi.

Všechno jako kdyby se začalo točit a ozýval se obří zvon odbíjející hned vedle mé hlavy. Ten pocit sílí, až ho nahradí bolestivá křeč.
Přijde mi, jako kdyby jsem se topil.
Bolest na hrudi se stává čím dál tím silnější a nesnesitelnější.
~~~
Prudce otevřu oči a rozkašlu se. Nemůžu se nadechnout a panikařím.
Mým plícím se nedostává kyslík a mé oči se začínají plnit slzami.

"Louisi!" Uslyším hlas, který nedokážu rozpoznat a dále se zalykám.

"Nadechni se, sakra!" Uslyším ten hlas znovu a tentokrát se ho pokusím poslechnout.

Když se mi podaří nadechnout se a dostat tak nějaký ten kyslík do mých plic, začnu vnímat i dotyk na mých ramenou a uvědomím si, že je to Styles.

"Přesně tak. Nádech a výdech. Všechno je v pořádku." Snažím se pravidelně dýchat, přesně jak říká a po chvíli už si všímám, že mi klesá tep a můžu se volně nadechnout. Tupá bolest hlavy ale stále přetrvává.

Sedím na pohovce, skoro Stylesovi na klíně, a když si to uvědomím, zrudnu a co nejrychleji se od něj odsunu a posadím se v rámci možností normálně.

"Napij se." Styles je také vyveden z míry, ale kvůli jeho znepokojenému pohledu a vráskou mezi obočím, soudím, že spíše kvůli mému předešlému záchvatu.

Vypiju celou sklenici vody najednou a slastně přivřu oči nad tekutinou chladící mé hrdlo. I přes to mám ale pocit knedlíku v krku a nedokážu ze sebe zatím vypravit nic jiného, než nesrozumitelné chrchlání.

Po tom co jsem se napil se z mého žaludku ozvalo kručení a já si uvědomil, že mám docela velký hlad, ale vzhledem k tomu, že jsem ani ne před hodinou měl oběd, to je docela divné.

"Máš hlad, že?" Broukne pobaveně Styles.

"C-co je na tom t-tak vtipného?" Zeptám se ho a odkašlu si.

"Nic. Pojď, můžeš mít to, co zbylo od oběda."

***

Po tom, co jsem snědl obrovskou porci kuřete s rýží, která mimochodem vůbec nevím jak se do mě vešla, jsem měl k velkému neuvěření pořád pocit hladu.

"Co se stalo? Bylo očividné, že jsi se zkoncentroval a dostal svoji mysl na to správné místo, ale co se dělo potom?"
Styles stojí opřený o bar a vypadá více než znepokojeně.

"Nevím. Asi se něco pokazilo. Necítil jsem nic. Ani nejmenší náznak něčeho a poté mi z toho prázdna začalo být špatně." Pravdivě jsem mu odpověděl. Bylo to zvláštní.

"To se nemůže jen tak pokazit." Zakroutí Styles zamyšleně hlavou.

"Každopádně zbytek dne máš volný, odpočiň si." Na to jenom přikývnu, protože to nemusí říkat dvakrát.