Submit yourself! || Larry | A/B/O

Chapter 20

"Těhotný není, ale-" Chystá se pokračovat Zayn.

"Díky bohu." Vydechne úlevně Harry
a na chvilku si složí hlavu do dlaní.

"Ale nejsem si jistý na sto procent. Jistě bych to mohl určit sedmý až osmý den po početí." Doplní a pokrčí rameny.

Nevím jak se mám cítit. Šťastně, že nejsem těhotný? Není to ale tak jisté.
Co když se za ty tři až čtyři dny ukáže, že je to pravda?

"Další věc, která je na jeho výsledcích znepokojující je, že se v jeho krvi nachází velký nadbytek lacmirinu, což je obvykle hormon značící nějakou vážnější psychickou poruchu." Dokončí alfa a opře se o stěnu.

"Psychickou poruchu?" Zeptá se trochu v šoku Harry a přesně tím vyjádří mé pocity.

"Jo, nemůžu určit o co se přesně jedná, ale už jsem ho zapsal na nějaká další vyšetření, která doufejme přinesou odpovědi. Sestry by ho na ně měli brzy vzít." Odpoví a zkontroluje čas na mobilu.

Sleduji mé třesoucí se dlaně položené na bílých nemocničních přikrývkách.

Ve snaze, aby to nebylo tak očividné stisknu ruce v pěst a snažím se vnitřně utěšit.

Psychická porucha. To je to jediné, co by mé rodině teď chybělo.

Ke všemu co se mi poslední dny přihodilo ještě léčit nějakou psychickou poruchu, jejíž léčba nejspíše nebude nejlevnější.

Jako by jsem nebyl už sám o sobě velkým zklamáním.

Po tváři mi steče slza, kterou se pokusím nenápadně setřít, protože se nechci rozplakat ve společnosti dvou alf.

"Tohle by se asi měla dozvědět i jeho matka." Prohodí to ticha černovlasá alfa vševědoucně.

"To je pravda. Jak moc by ti vadilo ji přivést?" Odpoví po chvilce zamyšlení druhá alfa.

"Jestli je to ta naštvaná beta sedící v čekárně, fajn." Protočí Zayn otráveně očima a poté co si z židle vezme jeho plášť, vyjde z pokoje.

Když se za ním zavřou dveře, chvíli se nic neděje, ale pak uslyším kroky a ucítím, jak se matrace kousek prohla pod Harryho vahou.

"Hej." Zašeptá ke mě a na zádech ucítím teplo jeho dlaně. Nic neřeknu, ale rohem peřiny si utřu další slzu, která se mi skutálela po tváři.

Po chvíli co mě tiše hladí po zádech se přestanu snažit dusit vše v sobě a z hrdla mi vyjde první hlasitý vzlyk doprovázený dalšími slzami.

"Bude to dobré, ano? Jenom už prosím neplakej." Utěšuje mě a já se snažím přestat, ale nejde to a tak se pod jeho rukou dál otřásám vzlyky.

"Jsem si jistý, že z toho nic nebude. Medicína se už tolikrát zmýlila..."
I když nevěřím ani jednomu slovu, kterým se mě snaží utěšit, na tváři se mi objeví malý úsměv a začnu kroutit hlavou, otírajíc si slzy.

Všimnu si, že má na tváři také úsměv, načež se mi v těle rozlije nečekaný pocit štěstí a musím se taky usmát.

Když oba uslyšíme, jak někdo bere za kliku, Harry pohotově vyskočí na nohy a je to tak akorát, než do pokoje vejde rozzlobená mamka s černovlasou alfou v patách.

"Louisi!" Zvolá a na malou chvilku ji zjihne pohled a já v ní zase vidím tu milující maminku, na jakou si pamatuji, - tedy než do té doby, než si všimne Harryho, postávajícího vedle mé postele.

"Vy! Nepustil jste mě ani za svým vlastním synem! Nemáte na něj žádný nárok!" Skoro nelidsky zavrčela mamka a já jsem v té chvíli pocítil obrovskou chuť opustit místnost, protože nemám ani nejmenší chuť být svědkem toho, jak mamka znovu a znovu dává vše za vinu Harrymu a ke mě sotva promluví.